Omluva a její význam v komunikaci a pro udržení přátelských vztahů

Význam omluvy

• Jako děti jsme se pod nátlakem naučili používat ona kouzelná slůvka prosím a děkuji. [1]
• Třetí magickou formulkou je slovo promiň. [1]

• Nedořešené spory a nedorozumění odčerpávají energii lidem, kteří mají spolupracovat [6]
• Ještě horší než sama chyba je, když ten, kdo za to může, předstírá, že se nic nestalo, nebo dokonce svaluje vinu na druhého, případně zapírá [6]
• Jestliže partnerská hádka skončí omluvou a případným vyříkáním, partneři se k sobě opět přiblíží a začínají s čistým štítem. [6]
• V případě, kdy partneři mlčí a nechávají problém vyšumět, nedojde tak k pročištění situace. [6]
• Ve vztahovém klimatu tak zůstávají po každém nevyřešeném konfliktu drobné kapičky, které se střádají. [6]
• Zákonitě pak musí sklenice jednou přetéci [6]

• Omluvou vyjadřujete lítost nad něčím, co jste udělali špatně [2]
• Slouží jako způsob následné nápravy vztahu. [2]
• K odpuštění dojde, když je osoba, která byla zraněna, podnícena napravit vztah s osobou, která ji zranila. [2]
• Dobrá omluva bude sestávat ze tří součástí:
• Lítosti
• Odpovědnosti
• Snahy o nápravu [2]

Proč je pro některé lidi omluva tak těžká

• S omluvou jsou spojeny silnější emoce.
• Připouštíme chybu, přiznáváme slabost [1]
• Omluvu někteří lidé vnímají jako nepřípustné emocionální odhalení. [1]
• Pocity, které si spojují s přiznáním viny, jsou pro ně příliš intimní nebo jako nepřípustné selhání. [1]

Neschopnost omluvy

• Někteří lidé se téměř nikdy neomlouvají, nejsou toho schopni.
• Omluva v nich vyvolává vyhrocené emoce [1]
• Pocit ponížení či trapnosti [1]
• Jde o sebeobranný mechanismus, který prozrazuje extrémně nízké sebevědomí [1]
• Emotional First Aid Guy - co tito lidé prožívají: [1]
• Nejsou schopni oddělit své sebehodnocení od svých činů. [1]
• Omluva pro ně neznamená, že udělali něco špatného, ale že jsou špatní. [1]
• To v nich vyvolává nesnesitelný pocit studu. [1]
• Neomlouvači se bojí, že když se omluví, jen tím otevřou prostor pro další výčitky a obviňování, popřípadě vydírání či donucování k něčemu. [1]
• Nevěří, že druhý omluvu přijme. [1]
• Sami totiž neumí odpouštět. [1]
• Odmítají převzít plnou zodpovědnost, protože by tím smazali vinu druhého, který má přeci na situaci taky svůj podíl. [1]
• Omluvu vnímají jako nepřípustné emocionální odhalení před druhou osobou. [1]
• Představa, že by se před někým takto odhalili, je pro ně stejně nepřípustná, jako by se měli na veřejnosti svléknout do naha. [1]

Neúplná omluva - Sorry

• Omlouváme se doopravdy, když utrousíme sory nebo soráč?
• Ano i ne [1]
• Dáváme sice najevo, že jsme cosi udělali neúmyslně, nedbale nebo špatně
• Zároveň tím za druhého vyhodnocujeme váhu našeho provinění: zas tak moc se nestalo. [1]
• Především je důležité přestat se stydět. [3]
• To jsou takové ty omluvy „na půl pusy“, bez konkrétního adresáta, pronesené s očima zapíchnutýma do země a tak podobně.
• Pokud to myslíte vážně, řekněte to pěkně bez kliček, konkrétnímu člověku (oslovení zmůže hrozně moc!) [3]
• A dejte jasně najevo, že se za situaci cítíte zodpovědní. [3]

Jakoby nic

• Někdo situaci, kdy má říct promiň, řeší tak, že prostě dělá jakoby nic. [5]
• Nic se nestalo, zapomeneme na to. [5]
• Někdo zase místo, aby uznal chybu, tak se snaží si toho druhého koupit dárky. [5]
• Ono ale jen beze slova donést kytku mnohdy nestačí. [5]
• Oba dva způsoby jsou špatné, protože ten daný problém jste neuzavřeli, nevyřešili. [5]
• Bude tu stále. [5]
• Uděláte to několikrát a dusno bude ještě "dusnější" a druhé straně to začne vadit. [5]
• Je třeba se naučit říct Promiň. [5]

Kořeny v dětství

• Matka sama se neumí omlouvat a dítě to neučí
• Matka učí dítě omluvit se, ale ani poté, co dítě omluvu vysloví, není omluva přijata
• A dítě nemá klid a je tím jen dále a více usvědčeno z něčeho co není tolerováno, z nepřijatelného selhání, nesmazatelné viny ap.
• Nebo ponižováno či nepřijímáno
• Nebo na základě toho třeba i vydíráno a omezováno
• Zkrátka dále trestáno
• Dítěti je tak přišita nějaká pomyslná nesmazatelná vina, která ho činí po nějaké stránce méněcenným či méně láskyhodným
• Vinu potřebují jenom manipulátoři k tomu, aby někoho donutili udělat něco, co by jinak nechtěl dělat

• Situace, které pak v dospělosti od jedinců vyžadují omluvu jsou:
• Odmítány, neuznávány, do poslední chvíle popírány ap.
• Popřípadě vyvolávají až agresi nejrůznějšího stupně
• Jedinec zkrátka udělá a zkusí téměř cokoliv, jen aby se omluvit nemusel
• A to všechno - aniž by si to nějak konkrétně uvědomoval - jenom ze strachu z toho, co by následovalo potom
• Ať už jenom pocitově u nich v hlavě nebo skutečně od druhé osoby
• Je to ze strachu z bolesti, kterou si v důsledku toho zažil jako dítě
• Pocity méněcennosti, špatnosti, nemožnosti, nepřijetí, odmítnutí, donucování,... atd.
• Je to jenom agresivní obrana ze strachu z bolestivých emocí
• Takže se nikdy neomluví a nebo to jenom hraje a spíše než omluvu podají vysvětlení proč co udělali nebo dokonce následuje agresivní odsouzení toho, že se někdo vůbec cítí dotčen jejich chováním ap.
• Smaozřejmě, že následně nejsou jejich rádoby omluvy přijímány obdobně jako kdysi v dětství - mizerné pocity zraněného malého dítěte v jejich mysli mají svoji bolestiovu rezonanci a úhlavního nepřítele
• Svým obranným jednáním situaci samozřejmě ještě zhoršují a trauma / nepříjemná situace z dětství se jim opakuje
• Opakuje se to s kde kým, ale dokud jim na nikom nezáleží, vždy z toho vyjdou jako dokonalé hvězdy, které kolem sebe nepotřebují žádné zraněné slabochy...
• A dokud se jim to zásadně opakovaně neděje v partnerských vztazích, není nic, co by je donutilo nad tím více přemýšlet

Schopnost omluvy

• Právě odhalení, sdílení nepříjemných pocitů je principem omluvy [1]
• Je to jediná cesta, jak vyjádřit lítost, umožnit druhému, aby nám odpustil, a nezatěžovat dál náš osobní nebo pracovní vztah břemenem křivdy. [1]
• Sebevědomí lidé berou omluvu jako cestu ke shodě a usmíření [1]
• Jak tedy komunikovat, pokud chci omluvou napravit svoji chybu, ukončit spor, vyjasnit nedorozumění? [1]

Aby omluva byla vůbec omluvou

• Především se do toho vůbec nepouštějte, pokud omluvu nemyslíte upřímně. [1]
• Pokud to myslíte vážně - psycholog Steven Scher:
• "Nezáleží na tom, jak omluvu formulujete, ale na tom, aby druhý vašim slovům mohl věřit." [1]
• Neupřímnost se pozná a nic nevyřeší
• Takže zapomeňte na slovo ale.
• Když tohle pravidlo porušíte a nechcete se omlouvat bez vysvětlování, radši to vůbec nedělejte. [3]

• 1) Jednoduše vyslovte omluvu: „Omlouvám se.“ „Promiň.“ „Je mi to líto.“
• 2) Řekněte, za co konkrétně se omlouváte: „Včera jsem tě před kolegy na poradě shodil, přitom jsem vařil z vody.“
• 3) Vyjádřete jasně, že se za situaci cítíte zodpovědný: „Bylo to ode mě hnusné.“
• 4) Slibte, že se to nebude opakovat: „Tohle už ti nikdy neudělám, samotnému je mi z toho od včerejška mizerně.“
• 5) Nabídněte ev. nápravu: „Myslíš, že bude lepší nechat to plavat, nebo se k tomu mám příště vrátit a vyjasnit to?“ [1]

Zapomeňte úplně na:

Slůvko "ale"

• Omlouváte se, tečka.
• Když toto pravidlo porušíte, snažíte se část zodpovědnosti přenést na druhého, případně na někoho třetího nebo na okolnosti.
• Celé kouzlo upřímné omluvy tím zboříte.
• Pokud jste situaci nezavinili, neomlouváte se, ale vysvětlujete. [1]
• Omluva, ve které je slovo “ale” skoro nikdy nebude pochopena jako omluva. [2]
• “ale” je něco jako “slovní zmizík” [2]
• Přenáší důraz z toho, co by mělo být ve středobodu omluvy -- přijmutí zodpovědnosti a projevení lítosti -- na ospravedlňování sebe sama. [2]
• Když lidé slyší slovo “ale,” často přestávají poslouchat. [2]
• Pak už uslyší jenom ale ve skutečnosti to byla tvoje chyba.” [2]
• Dva různé významy pro vztah - co by Vám samotným znělo příjemněji:
• “Promiň, byl jsem prostě unavený.”
• U takové omluvy je zdůrazněna vaše výmluva pro daný čin, místo toho, abyste se zaměřili na to, že jste danou osobu zranili. [2]
• “Promiň, že jsem na tebe křičel. Vím, že jsem ti ublížil. Byl jsem unavený a řekl jsem něco, čeho lituji.” [2]

To, že jste měli “pravdu.”

• Dohadovat se o podrobnostech čehokoliv, do čeho je zapojena víc než jedna osoba, bývá obvykle frustrující, protože se jedná o velice subjektivní věc.
• Jak vnímáme a interpretujeme situace je každé osobě vlastní, takže může být stejná situace pro dva lidi naprosto rozdílná.
• Omluvou musíte uznat pravdu pocitů zraněné osoby, ať už si myslíte, že má daná osoba “pravdu” nebo ne. [2]

• Představte si například, že jste šli do kina bez partnera. Ten si pak připadal vynechaný a zraněný. [2]
• Místo toho, abyste se dohadovali o tom, jestli on/ona má “právo” se tak cítit,
• Nebo jestli bylo “správné” jít do kina, přijměte, uznejte ve své omluvě, že jste mu/jí ublížili. [2]

Věty se slovem “Ty”

• Nejčastější chybou při omlouvání je používání ve větách zájmena “ty” místo “já”.
• Až se budete omlouvat, musíte přijmout zodpovědnost za své činy.
• Nesnažte se přenést zodpovědnost za daný čin na osobu, které se omlouváte.
• Zaměřte se na to, co jste udělali, a snažte se neznít, jako že viníte člověka, kterému se omlouváte. [2]
• Velmi častým a neúčinným způsobem, jak se omluvit, je například něco jako
• “Je mi líto, že se tě to dotklo” nebo “je mi líto, že tě to tak moc rozhodilo.” nebo dokonce ještě "ale ty jsi takový citlivý ap....."
• Omluva nemusí omlouvat city zraněného člověka.
• Musí přiznat vaši zodpovědnost. Tyto věty to nedělají [4]

Ospravedlňování se

• Vyhněte se ospravedlňování svých činů.
• Ospravedlňování ale často zruší význam omluvy, protože pak může vypadat neupřímně.
• Mezi ospravedlňování činů mohou patřit tvrzení
• že to daná osoba nepochopila
• “špatně sis to přebral ap.” [2]
• Zamítání ublížení
• “ve skutečnosti to tak hrozné nebylo” [2]
• Ohrané písničky
• “byl jsem na tom špatně, takže jsem se nemohl udržet” [2]

Výmluva není omluva

• Omluva může projevit, že váš přešlap nebyl úmyslný, nebo že jste dané osobě nechtěli ublížit.
• To může pomoci s ujištěním dané osoby, že ji máte rádi a nechtěli jste jí ublížit.
• Musíte si ale dát pozor, aby vaše důvody k danému chování nesklouzli k ospravedlňování napáchané škody.
• Mezi výmluvy může patřit
• Odmítání vašeho záměru jako “neměl jsem v úmyslu ti ublížit”
• “byla to nehoda”
• Odmítání schopnosti rozhodovat se
• “byl jsem opilý a nevěděl jsem, co říkám”
• Vždy nejdříve uznejte škodu, kterou jste napáchali, před tím, než budete zmiňovat důvody vašeho chování [2]
• Zraněná osoba vám spíše odpustí, když budete své chování omlouvat, ale ne ospravedlňovat
• Ještě spíše vám odpustí, když jí řeknete:
• Důvody spolu s přijmutím zodpovědnosti
• Uznáním napáchané škody
• Poznáním správného chování
• Příslibem, že se příště zachováte správně [2]

• Omluva je podle definice vyjádření lítosti nebo smutku za to, že jsme udělali něco, co neměli, nebo neudělali, co jsme měli. [3]
• „promiň, vím, že jsem vyletěla úplně nesmyslně, měla jsem dnes opravdu mizerný den a nechala jsem se unést emocemi“ (omluva)
• „promiň, za to může ten mizerný den v práci, jsem opravdu naštvaná a víš, jak se pak chovám“ (výmluva)
• Místo abychom se omluvili, snažíme se udržet si pozitivní obraz tvrzením, že jsme sice něco provedli, ale vlastně to není naše vina. [3]
• „Promiň, ale myslela jsem, že …“
• Z takové omluvy je bohužel hned cítit, že se vlastně omluvit ani nechcete.
• Pouze máte pocit morální povinnosti, že by něco takového mělo zaznít a to není to samé. [3]

Výhrůžky

• Stylu: „No dobrá, já se ti tedy omlouvám, ale zároveň tě varuji, že jestli mě s tímhle budeš nadále štvát...“
• Omlouváte se. Tečka.
• Nic dalšího by následovat nemělo.
• A výhrůžky už vůbec ne. [3]

Další důležité aspekty omluvy

Osobnost a potřeby dané osoby

• “osobní schopnost interpretace” ovlivňuje jak daná osoba přijme vaši omluvu [2]
• To, jak se daná osoba vidí ve vztahu s vámi a ostatními ovlivní, jaký způsob omluvy bude nejefektivnější [2]
• Velice nezávislí lidé, kteří si váží věcí, jako jsou nároky a oprávnění [2]
• Spíše přijmou omluvu, která jim nabízí něco na oplátku za jejich trápení [2]
• Lidé, kterým hodně záleží na vztazích s druhými [2]
• Budou lépe reagovat na omluvu, která vyjadřuje soucit a lítost [2]
• Pro některé lidi jsou důležitá sociální pravidla a normy a vidí se jako součást větší společenské skupiny [2]
• Pravděpodobně zareagují nejlépe na omluvu, která připouští, že byla překročena pravidla nebo porušeny hodnoty [2]
• Pokud danou osobu moc dobře neznáte [2]
• Snažte se částečně zaměřit na všechno [2]

Správýný moment na omluvu

• I když něčeho litujete ihned, nemusí být omluva efektivní během velmi napjaté situace
• Například pokud se stále ještě hádáte [2]
• Je těžké druhým řádně naslouchat, když jste přemoženi negativními pocity.
• Než se omluvíte, počkejte, než se oba uklidníte [2]
• Pokud se budete omlouvat v okamžiku, kdy vámi cloumají emoce, nemuselo by to vypadat upřímně
• Když počkáte, než se zase uklidníte, pomůže vám to
• Vyjádřit to, co chcete
• Ujistit se, že má vaše omluva význam a je ucelená [2]
• Nečekejte ale příliš dlouho.
• Čekání trvající dny nebo týdny může také napáchat škody.
• V profesním životě je nejlepší vyjádřit omluvu nejdříve jak je to jen možné.
• Pomůže vám to vyhnout se zbytečnému narušení pracovních aktivit na pracovišti. [2]

Způsob

• Udělejte to osobně
• Velká část komunikace je nonverbální: mezi to patří řeč těla, výraz obličeje a gestikulace.
• Pokud není možné omluvit se osobně, použijte telefon.
• Díky tónu vašeho hlasu bude zjevnější, že to myslíte vážně. [2]

Prostředí

• Na omluvu si vyberte tiché nebo soukromé místo.
• Omluva je často něco velice osobního.
• Když najdete tiché, soukromé místo, pomůže vám to zaměřit se na danou osobu a předejít věcem, které by vás vyrušovaly.
• Vyberte si uklidňující místo a ujistěte se, že máte dostatek času, abyste si nemuseli připadat pod tlakem.
• Pokud jste ale danou osobu urazili na veřejnosti a veřejně ji ztrapnili, mohla by omluva zapůsobit mnohem lépe, pokud jí provedete mezi lidmi.[2]

Čas

• Ujistěte se, že budete mít dostatek času, abyste rozhovor mohli dokončit.
• Příliš rychlé omluvy nebývají účinné. [2]

Nastavení

• Buďte otevření a nepůsobte výhružně.
• Otevřené probírání problémů bez vyhrožování, s cílem dojít vzájemnému porozumění, neboli “integraci.”
• Pokusí-li se osoba, které jste ublížili vykreslit vzorec vašeho chování, o kterém si myslí, že má co dělat s vaší chybou, nechte ho/jí to doříct.
• Před svou odpovědí udělejte pauzu.
• Zvažte výroky dané osoby a snažte se nahlédnout na situaci jejíma očima, i pokud nesouhlasíte.
• Na daného člověka nekřičte, nekritizujte ho a neurážejte ho. [2]

Otevřená, pokorná řeč těla

• Nonverbální komunikace je během omluvy stejně důležitá jako to, co říkáte, ne-li víc.
• Nehrbte se, protože by to mohlo projevovat, že nejste připraveni k rozhovoru.
• Udržujte oční kontakt
• Alespoň v 50% doby, kdy mluvíte a 70% doby, kdy posloucháte
• Nepřekřižujte ruce
• Je to znamení, toho, že se bráníte a jste vůči druhému člověku uzavření.
• Snažte se mít uvolněný výraz.
• Nemusíte se nutit k úsměvu, ale pokud máte pocit, že se tváříte kysele, tak věnujte chvíli tomu, abyste uvolnili své obličejové svalstvo.
• Pokud budete používat gesta, tak mějte ruce dlaněmi nahoru a ne naopak.
• Pokud je vám daná osoba blízká a hodí se to, vyjádřete pocity dotykem.
• Objetí nebo jemné polaskání paže nebo ruky mohou projevit, jak moc pro vás daná osoba znamená. [2]

Uznání pocitů

• Dejte najevo lítost.
• Projevte svůj soucit vůči osobě, které se omlouváte.
• Uznejte, že jsou její pocity opravdové, a že si jich vážíte. [2]

Přijměte zodpovědnost

• Buďte co nejkonkrétnější
• Příliš nezobecňovat
• Neříkejte něco jako “jsem hrozný člověk”
• Protože to není pravda
• Protože tak nevěnuje pozornost tomu, jak jste se zachovali, nebo situaci, která vedla k trápení
• “Velice lituji toho, že jsem včera zranil tvé city. Cítím se hrozně kvůli tomu, že jsem ti způsobil trápení.
• Nikdy jsem na tebe neměl vyjet kvůli tomu, že jsi mě vyzvedl/a pozdě.“ [2]
• Řekněte, jak situaci napravíte
• Jak budete věci dělat v budoucnu jinak aby se v budoucnosti neopakoval [2]

Naslouchejte

• Je možné, že bude stále vyvedený/á z rovnováhy.
• Snažte se, jak nejlépe můžete zůstat v klidu a přístupní debatě.
• Pokud je na vás daná osoba stále naštvaná, je možné, že zareaguje nepřívětivě.
• Pokud chcete udělat pauzu, projevte soucit s danou osobou a dejte jí na výběr. Snažte se, aby to nevypadalo, jako že ji viníte.
• Pokuste se zjistit, co přesně si daná osoba přeje, abyste bývali udělali, místo toho, co jste skutečně udělali
• “Prostě mě nikdy nerespektuješ!”
• “Co můžu udělat, abys v budoucnu měl/a pocit, že tě respektuji?” [2]
• “Co bych podle tebe měl příště udělat jinak?” [2]

Zakončete omluvu vyjádřením vděku

• Za to, co pro vás v životě znamená
• Zdůrazněte, že nechcete váš vztah ohrozit nebo pokazit
• Řekněte jim, co by vám v životě bez jejich důvěry a společnosti chybělo [2]

Buďte trpěliví

• Pokud omluva nebude přijata
• Poděkujte dané osobě za to, že vás vyslechla
• Dejte jí najevo, že si o tom můžete později promluvit znovu
• Například, "Rozumím, že jsi kvůli tomu stále naštvaný/á, ale děkuji, že jsi mě nechal/a se omluvit.
• Pokud změníš názor, prosím zavolej mi."
• Občas vám lidé chtějí odpustit, ale potřebují ještě trochu času na to, aby se uklidnili. [2]

• Nezapomeňte, že to, že někdo vaši omluvu přijme, ještě neznamená, že vám také naprosto odpustil. [2]
• Než vám daná osoba bude moci znovu naplno věřit, může to nějakou dobu trvat, někdy i velmi dlouho. [2]
• Není moc věcí, kterými to můžete urychlit, a naopak existuje spousta způsobů, kterými to můžete prodloužit. [2]
• Pokud je pro vás daná osoba důležitá, je dobré dát jí čas a prostor potřebný k zacelení ran. [2]
• Nečekejte, že se hned zase začne chovat stejně jako předtím. [2]

Držte své slovo

• Součástí opravdové omluvy je řešení, nebo projev toho, že problém chcete napravit
• V opačném případě omluva ztratí na významu a důvěra by se mohla navždy vytratit.
• Čas od času se daného člověka přeptejte. [2]
• Pamatujte, že součástí omluvy je přislib toho, že se stanete lepším člověkem. [2]
• Díky tomu, že si to promyslíte, budete příště, až nastane podobná situace, schopni se s ní vypořádat aniž byste někomu ublížili. [2]

Duchovní aspekt

• "Umění omluvy a schopnost odpuštění jsou přítomné pouze tam, kde je zachována úcta k sobě samému, k našemu jádru, k duši." [4]

Literatura: