nemoci-sympt/PSYCHOLOGIE/zavislost-ve-vztahu/dolejzani

Dolejzání

• V kolektivu, kde jsem moc a moc milovala učitele, který to tam vedl, se všechno podělalo
• Postupně jsem zjišťovala, že moji domělí kamarádi, žádní kamarádi nejsou
• Věděla jsem, že když tam jdu na tréning, nikdo tam o mě nestojí, že jenom trapně dolejzám a dál se ponižuju, učitel mě ignoruje a vyhýbá se mi a ostatní postupně taky
• Všichni kdo to se mnou mysleli dobře a viděli, jak se trápím a brčím bolestí, když přijdu domů, mi říkali, že už tam nemám nikdy chodit a jít jinam
• Nikdo nechápal mé nutkání jít tam ještě jednou a ještě jednou a opravdu vidět to všechno na vlastní oči a uši
• Sama sem se zpočátku nechápala - bylo to proti smyslu všeho moudrého, co sem kde četla nebo viděla, nebo bych sama řekla komukoliv jinému v mé situaci
• Bylo tam příliš moc věcí, kterým jsem nerozuměla a nenacházela jsem klid
• Nebyla sem si 100% jistá, jestli je to moje chyba, že se ke mě ti lidé chovají takhle, jestli jsem opravdu tak strašná nebo co jako se k sakru děje
• Dovádělo mě to k šílenství - to ono proč bylo snad ještě horší než samotný fakt že něco neklape
• Nedovolovalo mi to během dne myslet na nic jiného a všechny mé ostatní činnosti podle toho i vypadaly
• Nesoustředěnost, nepromyšlenost, málo plánování, řešení věcí na poslední chvíli, dělání jen toho nejnutnějšího, únava, vyčerpání, pocity bezmoci, deprese, častý pláč, pocity selhání..... prostě takové tiché šílenství, za které se člověk styděl a kterého se nešlo jen tak zbavit a které nikdo kolem nechápal a časem odsuzoval jako známku nedostatečné inteligence. Takže člověk má peklo v hlavě a je s tím defacto sám.
• Z dokonalého úžasného chápajícího nejlepšího učitele po jehož přítomnosti a kamarádství sem toužila přes 18 let, se postupně krystalizoval pedantický metrosexuální navoňavkovaný pasivně agresivní narcistický náfuka, co mnou pohrdá, ignoruje a nenávidí a směje se radostí, když mě vidí plakat - takže ještě sadista
• Byly to roky pomalu narůstající bolesti a duševního rozkladu, že sem málem zešílela - nedalo se před tím nikam utéct a nic na to nefungovalo

• Když v takovém toxickém kolektivu kolem toxikcého člověka zůstanete déle, je to jako zkouška odvahy a pevnosti vaší psychiky jak dlouho to vydržíte, než se totálně sesypete
• čím déle tam zůstanete, hrozí, že vaše psychické rány budou hlubší - otevřenější
• Málo kdo by mi však věřil, že právě bez toho totálního sesypání se se z těch všech iluzí o tom člověku nejde dostat
• A právě to nejbolestnější je ta ztráta iluzí a uvědomění si reality, která Vás zpočátku málem zabíjí
• Váš největší nepřítel jsou vaše vlastní pochyby a nejistota
• Takže když to vezmu zpět, já sama sem potřebovala právě pocejtit jací jsou to ve skutečnosti smradi on a ti jeho nejlepší kamarádi, abych si už konečně uvědomila, že tam pro mě nic dobrého opravdu není a nebude
• Takže sem tak chodila nakonec tak dlouho, dokud nebyli ještě drzšjší a nedávali najevo větší a větší pohrdání a ignoraci vůči mé osobě, která už se pak nedala přehlédnout ani chápat jinak
• Prostě už to nešlo omluvit - bylo jasné, jak se mi vysmívají a jak mnou pohrdají a na tréningu ignorují a nic nového neukáží ani nevysvětlí - jenom těm okolo, ale ne mě - dokonce přede mnou zapřou i tréning
• Pak už nebylo o čem pochybovat
• Konečně můj nekonečně oddaný psí mozek pochopil, že už ani na to nejneutrálnější kamarádství ve formě míjení jeden druhého, tam už není ani ten nejmenší prostor - že mě nenávidí a mají radost z toho, když mě uvidí plakat
• O společnost takových hajzlů není co stát
• Moje terapie z vrytých iluzí o kvalitách toho jednoho milovaného člověka a lidí kolem musela zajít až takhle daleko, aby byla účinná a definitivní
• Když jste nesmělí, nesebevědomí a chyby hledáte vždy v nejdřív v sobě a pak vás ohromí někdo svým šarmem a schopnostmi, které sami nemáte a obdivujete ho pak tolik let a v jednom kuse si o něm děláte ušlechtilé představy, v čem všem je nejlepší a dokonalý a pořád na něho myslíte a snažíte se pro něho něco dělat, trvá pak zatraceně dlouho, než z těch iluzí plně vystřízlivíte a začnete vidět svět i jeho reálně
• Když zpětně zapíšete na papír všechna pozorování jeho charakteru a chování a domyslíte si jeho obličej, zjistíte, že takový člověk by se vám dost hnusil
• Je tedy jen otázka, kolik toho ještě potřebujete vidět a zažít, než ty růžové brýle konečně uplně spadnou
• Než vám dojde, že ten člověk a jeho chování se už nidky nezmění
• že jediné, co se stalo, je že spadla jeho maska a že nemá dovůd ji nasadit zpět a že i kdyby to udělal, byli byste hodně hloupí, kdybyste na to skočili
• Dostat se z psychické závislosti na takovém nějaké člověku je zatraceně těžké, protože on sám vám to nijak neulehčí
• Když vidí, že už vás ztrácí, ale mohla by z vás ještě být nějaká legrace nebo kápnout ještě nějaký užitek, tak udělá nějaké rádoby přítelské gesto
• Vy jak jste vycukaní, tak to hladově oceníte a dál chcete v něco doufat a znovu si přidržíte své růžové brýle plné nadějí
• Ale situace se záhy horší - čeká vás další lekce psychického utrpení, kterou si pro vás přichystal
• Jste z toho rozstřelení
• Nepřijde za vámi, aby vám narovinu řek už se nelez, nehodíš se sem, nidko tě tu nemá rád, kazíš atmosferu atd., nesnáším tě
• Ještě naopak se tvrdí, že sem může přijít cvičit každý - jako že záleží na tom, jak je kdo vytrvalý a zdatný a chce dál cvičit a "rozvíjet se" a "pracovat na sobě"
• Mno ale že vás tam budou ignorovat a bavit se tím, kdo vás vyignoruje hustějc nebo před odstníma řekne pohrdavěšjí vtip nebo náznak na vaši adresu, to je věc druhá - a schválně vždy tak, aby jste to slyšeli, ale zárveň si nebyli ihned 100% jistí, že je to o vás a nebo byli, ale abyste je tím nemohli konfrontovat - nevíte, jestli máte věřit své intuici a vztáhnout si to na sebe nebo ne - potřebujete si být více jistí - takže schválně uděláte něco, co byste jinak neudělali, jen abyste získali nějaké ujištění o tom, jak to tedy je...
• Lidi, co vás znají myslí to s vámi dobře, to zase nechápu a říkají, jak se ponižujete, že oni by už šli dávno pryč...
• Jenže vy ve své nejistotě a neochotě uvěřit tomu nejhoršímu, stále potřebujete najít dostatečně silný důkaz
• Důkaz, který by se nedal zpochoybnit tím, že jste přeci jenom přecitlivělí nebo vztahovační, psychicky nemocní, divní...
• A trvá vám to dlouho, protože strach z toho s čím se setkáte, vás zchromuje a zabíjí zaživa ještě mnohem dřív, než se k čemukoliv odhodláte
• Máte nutkání tam jít - doma je vám zle a nevydržíte to, ale máte strach tam jít, ale jdete a málem strachy omdléváte, jak nemůžete popadnout dech, když sáhnete na kliku dveří od dojo
• Jste tam a máte nutkavou potřebu s ním mluvit, ale umlčí vás strach cokoliv říct - nebo řeknete, ale setkáte se s ignorací
• Jste tam jako zvíře s náhubkem, co nemlvuí, jenom kouká a pozoruje a vlivem stresu vnímá všechny detaily a vše se mu vrývá do paměti

• Platí zde pravidlo:
• Než něco důležitého vzdáš, musíš mít jistotu, že jsi pro záchranu udělal uplně všechno, co jsi mohl. Pak teprve můžeš odejít s čistým štítem a s klidem v duši, že to nebylo tvé vlastní selhání a že mohlo být vše jinak.
• Málo kdo téhle moudrosti rozumí tolik, aby si dokázal představit, co to znamená v praxi

• Teprve potom lze mluvit a navazovat na nějaké zkušenosti
• Kdyby se mi to pak stalo po druhé, už budu vědět, které známky chování mám sledovat, která gesta a budu vědět, na čem sem už uplně na začátku a budu vědět, že cokoliv dalšího už nemá smysl a že už v téhle fázi mohu jít pryč

Zdroje