Disociace - emoční paralýza

Oněmění (mutismus)

• Ná­hlá ztráta schopnosti mluvit na funkčním podkladě (neurotickém nebo psychotickém), vzniká jako reakce na traumatizující zážitek.
• úplný mutismus (totální) nebo vázaný na určitou situaci nebo osobu – selektivní (elektivní)
• Terapie: psychoterapie
• www.wikiskripta.eu/w/Poruchy_v%C3%BDvoje_%C5%99e%C4%8Di

• To nejsou jen zakřiknuté děti...

• Uvidíte lásku na první pohled a najednou by se z Vás slova nedořezal ? Nechápete proč, nenávidíte se za to. Jste jako zkamenělí, akce či slov nechopní. "Celí vzrušení" (Biologicky přeloženo v silném stresu.)
• Pozor jakákoliv neadekvátní emoční reakce na něco v přítomnosti je odkaz na nějaké trauma - přenos z minulosti.

• Ještě Vám ten člověk ničím neublížil, ještě se pořádně ani neznáte... a vy už jste ve stresu, že nemůžete ani mluvit. Kostky jsou vrženy.
• A) Přenos už běží na plné obrátky. V hlavě Vám sepnula asociace na podobnou situaci a zkušenost z dětství a automaticky již tušíte a nebo z dané osoby cítíte, že se zachová stejně jako se kdysi zachovala jiná pro vás enormě důležitá osoba. Ještě jste si ani nestihli nic uvědomit, ale kdyby jste šli po emocích, tak ten stres bude uplně stejný jako kdysi. A to, co se bude dít dál, už není až tak velká náhoda, znovu si zopakujete své staré drama se vší bolestí, co byla kdysi kolem... to je ale přesně ta část vzpomínky, kterou v tu chvíli nevidíte a nechcete vidět. Představujete si jak vám ten úžasný člověk před vámi může dát všechno, co byste chtěli a jak byste byli šťastní a jak jste žízniví po jeho náklonnosti... jen jste najednou nějací zmražení a neschopni slova...
• B) A nebo prostě jen Váš plaí mozek cítí nebezpečí z predátorské osobnosti, tak Vás pro jistotu takticky stáhne, umlčí a připraví do stavu bojuj nebo uteč a Vy to nechápete a hledáte nejdřív psychiatry a psychlogy, aby Vám pomohl se s takovou osobou spojit a další někdy ještě náročnější pomoc pak je potřeba, aby se povedlo Vás rozpojit a zachránit.

• V obou případech lze však předpokládat, že dříve nebo později se Vám bude dít něco nepřijemného a že v lepším případě to skončí jen citovým traumatem, nikoliv šikanou a fyzickým ubližováním.
• Můžete nesouhlasit, ale pokud jste padli na "manipulující osobu" či jinou osobu, před kterou Vás vlastní tělo takto varuje, jsou karty už svým způsobem již jasně ložené předem.
• Dokud se mu budete hodit do hry a jeho plánů, bude vás zprvu všemožně oblbovat, aby ste si ho oblíbili ještě víc.
• Jakmile se mu přestanete hodit, nebo ho bavit, se vší bolestí pocítíte všechny své méněcennosti a bolesti v propasti iluze něčeho, co nikdy doopravdy neexistovalo.
• Mezi těmito fázemi může být různě dlouhá doba. Zpočátku můžete být enormě šťastní, ale o to víc vás pak může bolet onen následný propad do reality. Celé roky se můžete vzmítat ve své šťávě zoufalosti a pocitech strachu a nedokonalosti vedle takové osoby a ona Vás v tom bude držet zcela záměrně jen pro vlastní pocit důležitosti a moci.

• Jak to můžu vědět? Skutečná láska je klid a mír, pocit přijetí, nikoliv stres a strach z přijetí. Dokud Vás vedle druhého člověka ovládá stres a napětí, i když nevíte proč a nemůžete to vysvětlit, tak je něco špatně a dřív nebo později se to projeví.
• Buď budete pracovat se svými minulými traumaty z dětství, vše odpřijímáte a stres sám pak zmizí
• Nebo nezmizí, ale časem se ukáže, co bylo jeho příčinou. Například se projeví skutečnost, že partner nemá daleko k násilí, když není po jeho ap.

Disociace

Relaps

• Pohodový den, sebejistota, uvolněnost a najednou vidím, že musím projít kolem "něho". Spatření je siluety je spojeno s lehkým šokem v žaludku.
• Když ho míjím, cítím jak z něho vyzařuje jeho přestíraná vstřícnost až na mě, cítím na sobě jeho zvědavý ale posměšný pohled.
• Tělo mi postupně tuhne víc a víc, stává se křečovité, oči i hlava se mi odkloní od jeho směru, jako kdyby tam byla mříž nebo stěna na kterou se nesmí koukat. Skoro vymizí dech, kymácím se ze široka jako chlap a hrubým hlubokým hlasem, který málem ani nepoznávám, zdravím jiné lidi kolem. Do rukou se pouští slabost.
• Vzdaluju se a stále na sobě cítím ten jeho pohled, cítím jak mi buší srdce, v těle je roztřesenost a slabost, nohy jdou, ale trochu zbrkle.
• Mizím co nejrychleji pryč, možná i torchu klopýtnu o obrubník. Asi to musí vypadat komicky nebo strojeně, ale nedá se to ovládnout ani změnit.
• Jsem z dohledu a s podivem sleduji, že se mi málem třesou ruce a stále buší srdce, stahuje se žaludek, dýchám přerývavě.
• Proboha, co se to zase jen stalo, už sem myslela, že je to roky pryč.
• Jenom tenhle člověk tohle ve mě vyvolává, nikdo jiný. Zase.
• Hledám v emocích, co se to se mnou děje.
• Je to snad láska a vzrušení ?
• Ne. Stres jako blázen. Z čeho? Vždyť on se zase tvářil tak přívětivě na ty lidi co tam stáli s ním...
• Ještě před lety sem si myslela, že tyhle reakce jsou součástí mé silné zamilovanosti a toho jak moc ho miluju a rvala sem si málem vlasy v zoufalství z toho, že se nedokážu v jeho přítomnosti dost uvolnit jako ostatní a získat si jeho náklonnost jako ostatní a být s ním a povídat si a tak.
• Málem sem se tím tehdy uplně utrápila, jak sem si to vyčítala a neuměla odpustit... Takže sem to pak ještě pokaždé i obrečela. Nenáviděla sem se za to. Snažila sem se s tím i léčit. Měla sem tehdy pocit, že moje životní láska byla téměř na dosah a jen tyhle moje strachy projevit emoce a tyhle "neohrabané reakce" a neschopnost se uvolnit a komunikovat a přiblížit se mu, to uplně zazdily a zkazily. Nebyla sem dost dobrá, bystrá, vtipná ani pohotová, ani něžná ani nic, co by působilo žensky... Prožívala sem to jako životní tragédii. Opakovaně sem kvůli tomu probrečela celé dny a noci, potápěla se do deprese na celé týdny a měsíce, roky a žádná úleva. Neuměla sem si to odpustit. Měla sem pocit, že je to všechno moje vina, a trest a prohra, která nikdy neskončí. Život bez něho mi připadal prázdný a beze smyslu. Měla sem pocit, že už to dál nevydržím, hledala sem pomoc, kde se dalo, ale nic tu bolest nedokázalo utěšit... Tolik dlouhých let, které sem trčela v téhle emoční pasti jak v černé propasti, často mě bolelo v hrudníku jako kdyby tam byla bolestivá hladová černá díra.
• Připomíná Vám to něco z vaší vlastní vztahové závislosti ?

Vhled

• Naštěstí už pár let vím, že jeho vřelost je opravdu jen předstíraná a že toto silné charisma je zčásti dáno absolutní absencí ostychu na jeho straně, protože on si ve skutečnosti lidí neváží za nehet, pohrdá kde kým a jen se přetvařuje a používá takové naučené triky jak oblbnout lidi, aby kolem něho pak skákali, jak on houkne...
• se mnou se nikdy ve skutečnosti bavit nechtěl, jen mi to clé roky nedocházelo a vždy sem si myslela, že je to jen kvůli nějaké mojí chybě a jen sem se víc a víc marně snažila se s ním zkamarádit a něco pro něho dělat, aby mě měl rád a cenil si mě jako ostatních, ale byla to absolutní marnost a ve skutečnosti se jen bavil mojí zoufalostí, lhal mi a pohrdal mnou a vším, co sem dělala a nestála sem mu pak ani za pár blbých slov nebo pozdrav.
• Za jeho beránčím pozorným obličejem se schovává ješitnost, záludnost, povýšenost a emoční sadismus, kdy se moc a moc rád baví tím, když někomu vědomě emočně ubližuje a ještě k tomu strhává ostatní v té své hře na lepší lidi... a čert ví, jak se chová doma za zavřenými dveřmi.
• Jen škoda, že mi to trvalo tolik let než mi došlo, jak mnou pohrdá a jak se mě ve skutečnosti jenom štítí a že mě nikdy neměl rád a že lidi kolem sebe "reguluje" tím, jak jim zrovna slizce zalichotí nebo i neférově zkritizuje, aby je jen tak "srazil". Žádné skutečné kamarádství, jenom šachování s lidmi a jejich ovládání.

Síla jiné interpretace

• Stačilo projít kolem... stejná reakce těla jako kdysi, ale zásadně jiná interpretace. :-)
• Ne, nejsem blázen, nic si nevyčítám, vážím si svého moudrého těla, které mě takto intenzivně dokáže chránit i když mysl sama by byla méně ostražitá
• Jako kdyby moje moudré tělo a plazí mozek dostaly ještě o to větší strach, jestli snad moje mysl znovu nezatouží po té jeho předstírané vřelosti a přijetí, kterým doslova bombardoval a oblboval ty jeho postávající "lepší lidi" kolem...
• Je uplně jedno, co mi kdo o něm bude říkat, mému tělu nikdo nic nepodsune a pokaždé zareaguje zcela autenticky
• Když vycítí nebezpečí, dokonce i bez ohledu na to, co si o tom moje mysl myslí nebo nemyslí, je to nekompromisní reakce, která se nedá oblbnout jen tak dokonce ani kde jakým lékem
• Na mé reakci se nezměnilo, ale myslím, že to není moje chyba. To on se nezměnil. Tito lidé se moc nemění, možná tak k horšímu, jak jim roste ego
• Není to vidět, ale moje tělo to cítí nebo plazí mozek to vidí. Konkrétní signály ani neumím všechny identifikovat.
• Když míjím jiné lidi, necítím na sobě ten dravčí hluboký těžký pohled ani posměch, či pohrdání. Nehledají na men chyby, nehodnotí mne jsem jim jedno. Je mi volně a kdo se se mnou chce skutečně bavit, ten se se mnou pozdraví a bavíme se uplně spontánně a volně. Tohle však není ten případ. Nechce se se mnou bavit, chce si jen přečíst, kde je nějaká moje slabina, aby zase získal nějaký provázek, za který by mohl tahat a ubližovat. Jenom sleduje a vyčkává, "jeho přítomnost v prostoru by se dala málem krájet".
• Je naprosto přirozené, že na to moje tělo reaguje stažením se a nedovolí mi ani navázat oční kontakt nebo promluvit. Žádný kontakt, ždáné informace, žádné slabosti, žádné emoce a zmizet. Žádné dráždění predátorské osobnosti jakoukoliv reakcí, agresí, grimasou či pohybem navíc. To je zcela přirozená automatická a velmi moudrá reakce těla.
• Budiž za to pochváleno a blahořečeno. Žádná nemoc. Velmi silná intuice a ochrana zcela v souladu se vším, co už tak draze vím.

Přetrvávající emoční reakce

• Situace zmizí, jsem v bezpečí, vše je ok...ale přesto ještě po 15 minutách cítím neklid a neovlnost z proběhlého setkání
• Vadí mi ta slabost až pocit bezmoci, který se mne ke konci toho setkání zmocňoval. To bylo intenzivně nepříjemné.
• Emočně nepřiměřená reakce na něco, co není až tak aktuálně ohrožující v danou chvíli je stopa do minulosti a hlubokého dětství
• Pátrám v paměti, co by jen v mém dětství mohlo souviset s tak intenzivním strachem a jestli mi někdo v dětství naháněl takový strach a z čeho vlastně, abych to hned zkusila odpřijímat
• Jediné k čemu mi šlo tak silný strach a stres přiřadit bylo jako že mne někdo tak moc nenávidí, až mě chce zabít
• Přijímám, že mě chce zabít. Přijímám, že mě chce zabít. Přijímám...
• Stále netuším, kdo, kdy, nebo proč, či odkud ten strach v sobě mám, ale opakování tohoto mi přináší celkem rychle zklidnění, až mne to samotnou překvpauje.

Slupky strachu a emočního utrpení, které byly silně bolestivé, ovládající a svazující

• Velmi zajímavý vývoj práce se strachy a emocemi:
• Kdysi mě málem vraždilo i jen pomyšlení, že "On" mě nemiluje
• Potom, procitání do reality, že mě ani nikdy nemiloval
• že mě dokonce ani nemá ani trochu rád
• Pak že v mém životě není a nebude
• Pak že umře a nikdy mě nebude mít rád ani si mě vážit
• Ale emoční osovbození přineslo až odpřijímáním toho, že mne nenávidí - to bylo ještě horší než že mi někdo milovaný umře a budu sama
• Mnohé manipulace odpřijímáním tohoto uplně ztratily na síle
• Ale jak se zdá, někde v hloubi ještě dřímá strach, že někdo , koho sem milovala, mě chce možná i zabít
• Bez ohledu na realitu, pokud je v těle strach, musí být zpráva z těla vyslyšena a přijata, emočně jsme pak volní - s čistou myslí
• Může přijít ještě nějaký horší strach ?

Evoluce je o přežití

• A často o schopnosti rozpoznat faleš a nebezpečí s předstihem
• Odtud asi ty různé výroky moudrých o nutnosti mít odvahu vidět, vnímat a všechny signály i ty husto hustě nepříjemné jako podmínka pevného základu, spojení s intuicí, s vědomím jednáním a rozhodováním...
• Dokud nemáme odvahu vnímat a přijímat i zlé signály
• Nerozumíme dobře tomu, co se kolem nás děje
• Můžeme hlas intuici mylně považovat za nemoc a s pomocí léků se dál vrhat mezi lidi, kteří nás budou jen dál zašlapávat pod zem...
• A zadělávat si tak na další zklamání a další depresi a nadávat na karmu a osud, aniž bychom tušili, co je to to, co musíme změnit

• Celá ta věc by se evolučně dala shrnout na otázku
• Dá se tomu druhému věřit nebo nedá?
• Zradí nás nebo nezradí? Je skutečný kamarád nebo jen jako a je to jen takový balast v našem životě?
• To je asi to jediné, co má skutečně cenu na lidech hodnotit, ať jsou kdo jsou.
• To ostatní jsou z tohoto úhlu pohledu jen povrchnosti.
• Buď se s druhým člověkem dá počítat a je na něho spoleh a nebo nedá.
• A všechno se to bude točit kolem bezpečí a přežití a byla to v naší historii jedna z těch uplně nejdůležitějších psychologických otázek.

Disociace

• Není náhodou, že někteří lidé neumí rozlišit stres a strach od hladu
• Obojí umí stimulovat sympatický nervový systém
• A když je nám někdo sympatický
• Umí nás to rozhodit stejně, obzvláště tedy pokud našemu srdci připomíná někoho důvěrně známeho z dětství, koho jsme milovali, ale zároveň od něho zažili hodně emoční nebod dokonce fyzické bolesti
• Všechno je to pak obsaženo v jednom momentu a my nerozumíme tomu, proč se chováme najednou tak nepochopitelně divně

Akutní predisociační stavy

• Mnoho podob a "nepochopenitelných" signálů našeho těla při kontkatu - třeba i s usměvavým milým člověkem, kterého moc a moc milujeme
• Najednou se něco zaktivuje a vaše emoce a tělo není pod vaší kontrolou tak dokonale, jak byste si přáli - vzrůstá nervozita, napětí, stres, strach kterému nerozumíte a neumíte ho pochopit a zpočátku ani dost dobře potlačit a ovládnout

Nepochopitelná potřeba utéct

• Tělo se najednou chová jako splašená laň, napjaté, ve stresu a první co z vás vypadne:
• "Pppromiň ,nemám čas, musím běžet..."
• A pak si to vyčítáte, že jste to zase nedokázali ustát nebo mu aspoň jen chvíli klidně koukat do očí i když po tom tak moc toužíte.

Spasmus šíje

• Stojíte vedle něho, krátce mluvíte a nedokážete stát vzpřímeně
• Stahuje se a hrbí se vám krční páteř, bojujete s tím, až vás to bolí za krkem
• Krve a defacto ani slova by se ve vás v tu chvíli nedořezal

Oči

• Toužíte dívat se mu klidně do očí, ale jeho pohled jakoby uplně stlačuje vaše vlastní oči kamsi dolů a pryč
• Neustojíte to, ani když se snažíte
• Přímý pohled do očí ve vás produkuje tolik silných emocí, (spíše tělesných stresových reakcí), že ani přes ztuhlou šíji neudržíte tvář ani směr

Bolest žaludku

• Stahuje se vám břicho a žaludek jako před zkouškou, když máte trému
• Když ho máte potkat, možná dostanete i průjem

Zoufalost

• Nevíte, co s tím a jak to překonat
• Nikdo komu to říkáte, to nechápe - ani vy sami - dohání Vás to k šílenosti, k ohromnému utrpení
• Máte pocit, že si tím kazíte uplně všechny možné příležitosti, jak být aspoň chvíli s nebo poblíž člověka, kterého tka milujete a toužíte být s ním
• Ev. zkoušíte i sedativa nebo jiné drogy

Přemáhání strachu

• Zburcujete všechny své síly a odvahu a jednou konečně neutečete a zůstanete vedle toho člověka
• Jste strachy zkoprnělí, děs a strach v těle vás přehltí, jste však pevně rozhodnutí zůstat
• Vaše tělo vám nakonec pomůže s vaším rozhodnutím zůstat a zvládnout tu výzvu silnou vůlí
• Dojde k disociaci

Disociace

• Jak se snažíte přemoct silou a vůlí vaší únikovou reakci, jde vám to postupně lépe a lépe a jednou uspějete
• Uspějete díky tomu, že emoce se Vám najednou "vypnou" - umrtví - vy takzvaně emočně disociujete
• Už nejste v tu chvíli jako splašená laň, co musí nutně utéct někam pryč, dokážete zůstat a dívat se
• Dokázali jste tu únikovou reakci překonat - máte radost, jak jste se zlepšili
• Ani st to zpočátku neuvědomíte, ale vlivem stresu, který už byl pro tělo tak silný, máte vypnuté emoce - tak nějak najednou otupíte
• Cítíte, že jste překonali strach a můžete zůstat a zvykáte si na to
• Působíte pak tak nějak nepřirozeně roboticky, jako slon z porcelánu, jako voják v nastoupené jednotce před akcí
• Hlas vás neposlouchá, jak byste chtěli
• Mluvíte krátce, úsečně, k věci, hlubokým hlasem jako muž, hýbáte se jako muž v temném lese, chodíte tak i- s širokým postojem, zhluboka se nadechujete do hrudi, která se dme do šířky
• ženská jemnost je ta tam, je zvás bojovník muž, supermuž
• A vaše tělo předvádí zastrašovací chování zvířat, když nechtějí aby nebezepečný predátor viděl, jak jsou slabí a ustrašení
• Jednou se dokonce poštěstí, že máte možnost se přiblížit a po překonání vlekého strachu se snažíte svého milovaného objektu něžně dotknout
• Ale je to jako kdybyste najednou místo něžné ruky do někoho hrabali hráběma
• Jste zkoprnělí a lehce nešikovní a slovně totálně nemožní
• Vtipy a cokoliv kreativního vám v tu chvíli opravdu nejdou
• Ano, vlivem stresu je vaše kreativita i smysl pro humor uplně v hajzlu
• Lidi kolem to vnímají a mají z vás časem legraci, které se neumíte efektivně bránit
• Když se do vás i váš milovaný začně navážet nějakými i rádoby vtipnými řečmi, které vás zraňují, nevzmůžete se v té paralýze na žádný adekvátně vtipný argument, který by vás zachránil před ztrapněním
• Jste v tu chvíli pro smích a stres roste, ale vy nehnete ani brvou, neb ani necítíte, co se děje
• že ste tam byli za úplného debila a že vás neférově ponížili přede všema, že ste se měli bránit, to vám dojde až 30 minut potom, když už jsou všichni pryč a vám se pomalu vrací emoce zpět a začne vám docházet, co se vlastně stalo
• Pak vás to teprve naštve, následně sejme a jste zmatení, zklamaní, cítíte bolest, smutek
• Ale dokud trvá disociace a doznívá stres, nejste schopni se z toho ani vyplakat, jenom vás ty nepříjemné situace pronásledují v hlavě furt dokola
• Myšlenka, že jste tak nešikovní a neschopni vyjádřit i ten nejmenší kousek citu vám drásá srdce a dovádí vás málem k šílenosti
• A to, že jste tak neschopní se bránit blbejm řečem a jste vydáni na milost a nemilost tomu, co tam kdo řekne nebo udělá vám nedovolí zabývat se skoro ničím jiným
• Cítíte ohromný handicap proti ostatním, kteří si zachovali svoji spontánnost, jsou vtipní a pohotoví, uvolnění
• Nerozumíte tomu a vnímáte to jako vlastní selhání, selhání vašeho těla, mozku a cítíte se jako psychicky méně cenná nemocná pošahaná osoba
• Pokdu nerozumíte tomu, proč se vaše tělo takhle chová a co se ve skutečnosti děje, jste ještě zranitelnější tzv. gaslightingem
• Snandno uvěříte tomu, když vám někdo začne naznačovat, že jste skutečně psychicky nemocní a vyšinutí...

Trénink

• Opakovaným přemáháním svého strachu se budete zlepšovat a pokaždé v tom budete o fous lepší a lepší
• Do emoční disociace přejdete rychleji a snadněji s menším úsilím překonávat strach a únikové reakce těla
• Zdokonalíte se v tom, jak rycheji a efektivněji vypnout své emoce - tedy strach
• Už nepocítíte tak silný strach, když neutečete, jednáte spontáněněji, dobře logicky, ale stále nejste moc vtipní a moc toho nenamluvíte
• Některé řeči - nebo spíš většina řečí - ostatních lidí se nám zdají prázdné, ba trapné - smysl pro humor a vnímání podtextu je prostě fuč
• Nejsme schopni pohotově reagovat na emoční podněty
• Nepoznáme včas, kdy si z nás ně někdo dělá legraci nebo kdy už nás uráží
• Emoce, které nám pomáhaly, jsou z vleké části vypnuté a dokud v hlavě nemáme jasně dané vědomé hranice a logiku, která by nám to pomohla jasně rozlousknout co si k nám ostatní smí dovolit a co už ne... co si my můžeme dovolit a co už ne
• Takže když nevíme, zda se máme bránit nebo ještě ne, popřípadě neumíme vymyslet uspokojivou míru obrany, jsme v dané situaci bezbranní
• Dokud máme v sobě chaos, nevíme, zda jsme špatní a jak moc, co si zasloužíme a co ne, tak jenom sledujeme a vesměs si k nám může dovolit kde kdo kde co, aniž by se musel bát nějaké kousavé reakce, která by ho zahnala zpět...
• Nejsme schopni se v tu chvíli ani správně rozhodovat, necítíme jasně, co chceme atd.
• Emoce jsou fuč, jede jen logika a některá rozhodnutní jsou tak komplikovaná, že bez emocí se nehneme
• Především v otázkách, které jsou založeny na pocitu nějaké hodnoty - ta nejohroženější a nejméně jasná je vlastní hodnota sám sebe
• Jsme tedy takoví celí emočně strnulí - vypnutí - disociovaní - jakoby odpoutaní od sami sebe

Zamilovanost a disociace

• Dokonce i když toužíme projevit lásku, vděčnost a sympatie, tak "v jeho blízkosti" to pořád nejde
• Dohání nás to k zoufalství, nechápeme to a jsme ochotni jít a zaplatit komukoliv cokoliv, jen aby nám pomohl umět dávat své emoce najevo, spontánně a beze strachu
• časem zjistíme, že nejsme schopni cítit napojení ani na ostatní lidi - jako kdyby nám někdo nedal receptory a schopnost zapojit se mezi ně
• Máme potíže se s kýmkoliv bavit a když to zkoušíme, často vidíme nebo slyšíme, že jsme emočně kontextově mimo a nepoznáme včas správně, jak na nás druzí lidé reagují, neumíme se zapojit do jejich trapných vtipů a převzít slovo ve stejném duchu a pro některé lidi je to důvod se nám začít vyhýbat
• Zraňuje nás to, cítíme se jako černá ovce - necítíme spojení s ostatními - zažíváme pocit osamocení uprostřed lidí
• Necítíme ani lásku druhých lidí, ani ji neumíme projevovat ve chvíli, kdy bychom chtěli - jsme prostě jako zmražení zvenku a neumíme včas roztát - dřív než se nám to povede, situace i lidi jsou pryč
• Nedaří se nám dobře a postupně jsme nešťastnější víc a víc

Velké překonání se

• Najedeme jednou po letech odvahu a svému milovanému se svěříme se vými obtížemi, když se setkáme s milým přijetím bez odsuzování, rychle ochranná ledová slupka zmizí a my roztajeme
• Když nám nabídne bezpečný prostor a chová se k nám dobře a mile a my se přestáváme bát, disociace se po dobrém tréninku v jeho milé přítomnosti vytrácí
• Ale stejně to není ono, ještě x dnů potom se nám vyjevují různé informace, které jsem v tom stresu nedokázali zpracovat a x dní poté nám najednou dochází některé věci, které ná měli dojít hned a na které bychom měli reagovat jinak... intenzivně ruminujeme. Náš mozek není uspokojen s tím, jak reagujeme a komunikuje. Naše chování pro nás ani tak stále není dostatečně emočně uspokojivé a nedává nám to klidu.

Závislost míry disociace na náladě objektu

• Stačí aby se na nás křivě podíval a opět upadáme do zmraženého stavu jako na začátku
• Celou dobu si připadáme jak psychiatrický pacient a nechápeme, proč jsme tak zvláštní a odkud se bere ta halda nechopitelnéhos strachu a stresu, když nám od tak fajn člověka přeci nic nehrozí

Moudrost a poznání pravdy v čase po čase

• Není ani trochu náhodou, když se pak časem ukáže, že onen váš milý je vůči vám něco jako černokněžník, co vám zaklel duši a ovoládá vaše emoční stavy
• Nakonec vám spadnou růžové brýle, až když ho poznáte v mnoha situacích a chtě nechtě na vlastní kůži zjistíte, že ač se tváří mile a usměvavě, že právě on nám velmi rád ubližuje a že se tím neskutečně dobře baví a že mu to dělá moc dobře
• že nemá ten nejmenší soucit s vámi ani s vaším utrpením nebo strachem a že vámi celou dobu pohrdal, ale bavilo ho sledovat, jak vás dokonale ovládá jediným pohledem - jakou nad vámi cítil moc
• Něco vám udělá a vy nejste schopni ani plakat, když on je někde poblíž
• To teprve až když ona stresová situace pomine
• To postupně roztajeme a zase jsme relativně trochu víc normální - a pak se dostaví se i onen pláč a lítost z toho všeho
• V zoufalosti, když vás ponižuje před osatními vás možná napadne, co když se teď rozpláču, co budou dělat ostatní? Budou se taky chovat jako prevíti, nebo jim dojde, že už zašli moc daleko? Přestane se někdo z nich smát?
• Jenže vaše tělo vám nedovolí se rozplakat. Slzy by se v té chvíli ve vás nedořezal. Vaše tělo vám to nedovolí. Tohle není součást psychické nemoci. Jste tady jen díky tomu, že vaši předci přežili a ve vašem těle je moudrost přežití, která vám jasně říká, že před nebezpečnými predátory se v tu chvíli nesmí dát najevo slabost. Dokud vás neoupustí strach a stres a zloba, oslabující smutek a pláč nebude mít v těle místo. To si můžete dovolit až nebezpečí pomine, až budete někde sami a nebude hrozit fyzický útok.

Sejmutí nálepky nemoci

• Tohle všechno není o tom, že bychom byli psychicky nemocní i když si to o sobě díky tomu můžeme o to víc intenzivně myslet
• Tohle je naprosto normální tělesná reakce, pokud jsme v blízkosti predátorské osobnosti, která nad námi má velkou emoční moc
• Náš mozek registruje ohromné množství jemných varovných signálů toho, že je vše jinak než se nám zdá a než chceme vidět
• Sami bychom nedokázali přesně říct (vědomě konkrétně pojmenovat), co vše sme viděli a z čeho máme špatný pocit, ale mozek a emoční centra na to reagují a posílají nějakou zprávu
• Vnímá, že nás ta osoba nemiluje a neváží si nás tak, jak bychom potřebovali
• Vnímá, že jsme vůči němu silně zranitelní - emočně a možná i fyzicky
• Nejsme v tu chvíli schopni zprávu vidět a slyšet, protože toužíme vidět toho člověka takového, jakou nám ukazuje zevní fasádu - jako dokonalého, přátelského, chápavého, milého,... to, co nám tak chybělo, co jsme si tak moc a moc přáli potkat a zažít...
• Mozek to vše však nadále registruje a vyhodnocuje, ale když vědomí nereaguje a nechápe, je jak zfetované svojí touhou...
• Pak nám posílá varování do těla cestou sympatiku
• Zburcuje naší stresovou osu na plno, aby nás ochránil před případným nebezpečím, které stojí vedle nás
• Objevují se nepochopitelné útěkové reakce, stresové reakce, disociace
• Kdybychom si víc věřili, budeme tomu všemu říkat třeba jen silná intuice, kterou budeme respektovat nikoliv zuby nehty překonávat a prostě bychom se takovým lidem vyhnuli a měli bychom pokoj, kdlid a harmonii
• Jenže nás to právě k tomu člověku zároveň i nepochopitelně silně táhne a nerozumíme tomu, co se děje a proč, tak tomu všemu musíme nějak čelit a jediná cesta, jak se z toho nezbláznit, je tomu porozumět

• Zidalizovaného úžasného člověka, kterého obdivujeme a milujeme často víc než sebe sama
• Pokud pak i vidíme ony varovné situace, nevíme jak je interpretovat - nesedí nám do našeho přesvědčení - vymýšlíme pro ně zdůvodnění (racionalizace a znehodnocenování našich pocitů) (jak funguje kognitivní disonance)
• Ale náš mozek to vše registruje pořád dál (jen ho držíme v jakési kouřové mlze - nedovolíme mu vyvozovat z toho co vidí žádné logické závěry)
• Má v sobě ale jakousi živočišnou moudrost
• Umí si dát dohromady různé indicie a vyvozovat z toho očekávání co přijde a to aniž bychom si to verbalizovali, nebo pouštěli nějak zvlášť do vědomí !
• Někteří lidé mluví o záhadné intuici
• Zatímco střízliví lidé v souladu s tím, co vidí a cítí a jsou zakotveni v realitě, kterou si moc nepřikreslují, mluví o předvídavosti
• Mozek nás chce chránit před zraněním a bolestí, kterou již zažil v dětství a spouští stresové reakce naplno, když rozklíčuje, že se blíží něco, co by k tomu mohlo vést
• Bohužel i tento stres je pro lidi se stresujícím dětstvím vnímán jako součást lásky, na kterou byli zvyklí, takže varování nefunguje a my si tu šílenou stresovou excitaci vykládáme jako neskutečně silnou zamilovanost, touhu a těšení se, silné vzrušení
• Ve sktučnosti je to však jenom prach sprostý stres

• Silně stresová situace-reakce v rámci zvýšení šance na přežití nám nakonec pak vypne všechny emoce a nechá nám čistou mysl
• Abychom mohli jednat k záchraně a nepodléhali u toho zbytečně nějakým v tu chvíli dysfunkčním emocím
• Aby nás nic zbytečně nerozptylovalo...

• I při menší úrovni stresu se nám zablokují všechny emoční projevy, které by predátor vnímal jako projevy slabosti
• A mohly by být dalším znamením k tomu, že může beztrestně zaútočit
• Dokud tedy máte z někoho skutečný strach a stres
• Máte například bloknutý i pláč v jeho přítomnosti...
• Spontánní pláč se dostaví až když ten nejhorší stres pomine a vy se uvolníte... tedy někde v bezepečí
• Nikoliv v přítomnosti predátora, dokud nedá dost jasně najevo empatii a soucit nebo odchod...tedy bezpečí pro vaši slabost

Terapie

• Mysleli jste si, že jste psychicky nemocní ?
• Ne, ne - jenom jste nerozuměli svému tělu a emocím, které vás měli varovat a chránit
• A pravděpodobně jste jen nebyli schopni vědomě vidět realitu takovou jaká byla, popřípadě to, že se řítíte znovu někam, kde váš mozek už předem ví, že na vás čeká jen halda utrpení

• Potřebujete nasbírat dost informací a vlastních prožitků, které se vám musí spojit
• Abyste si zase začali věřit a viděli realitu takovou, jaká opravdu je
• To je blokováno silnou bolestí, která nejprve musí ven
• To je i o práci s traumaty z minulosti - uznání, pojmenování, prožití, přijmutí...
• Pak je nebudete muset prožívat znovu a znovu a nebudou vás vtahovat situace, kde se opět objevuje disociace jako jediné možné strategické řešení
• A byli tak potom v souladu s tím, co vidí váš mozek a jaké vám posílá emoční informace o tom, co vidí
• Tedy abyste se dostali do souladu a vy věděli, že se na tyto tělesné signály se můžete spolehnout, že nepracují nepochopitelně splašeně proti vám, ale s vámi pro vaši ochranu a že mají nějakou příčinu, která stojí za prozkoumání

Extrémní disociace

Omdlévání

• často u lidí, kteří v dětství prožili fyzické týrání
• Nejen, že se odpojily emoce, ale i vnímání vlastního těla - duševně zcela opustí bolestivou situaci, ze které není úniku
• Může docházet i k omdlévání
• Tedy jakási strategie mrtvého brouka
• Nebudu se bránit, přestane ho to bavit, když uvidí absolutní kapitulaci a poslušnost, třeba mě ušetří, aby se nepřipravil o zábavu napříště
• Když uvidí, že sem mrtvá, přestane mu dělat radost působit mi další bolest
• (nebo se aspoň lekne, že mě zabil a uteče atd. takhle složitě ale asi mozek ve stavu totálního ohrožení nespekuluje)

• Jednou jsem viděla na semináři tantrického mazlení paní - měla polonahá projít uličkou lidí, kteří jak šla, tak jí hladili (výborný pozitivní trénik příjímání svého těla a doteků)
• Najednou se ta paní dostala do kontaktu s někým, kdo jí připomněl něco zlého z dětství
• Nejprve se jí roztřásly kolena, nohy, celé tělo, začala hyperventilovat, přestala reagovat na lidi kolem, bylo vidět, jak ji opouští síla a klesá k zemi a bylo jasné, že za chvíli omdlí
• Vlemi šikovná terapeutka k ní přikočila a zcela živočišně a mateřsky jí pevně objala zpředu a ještě zavolala na jiného silného muže, který je objal zezadu a a omdlévající paní pevně mačkali svými těly mezi sebou několik minut, dokud jí ta reakce nepřešla
• Bylo to zcela intuitivní, spontánní a sedělo mi to do té situace - každá matka ihned vezme své dítě do náručí, když se bojí
• Vstoupili do role, kdy oba rodiče pevně chytí a chrání svými těly malou holčičku ze všech stran a beze slov jejímu plazímu mozku dávají přijetí i fyzické bezpečí a živočišné teplo, klid a jistotu, který z nich sálal
• Paní se do pár minut zcela uklidnila, nikdo nemusel mluvit a všichni lidi kolem v tu chvíli pochopili a zachovali přirozený chápající klid
• Když se paní uklidnila, terapeutka jí vyzvala, aby dokončila svoji cestu uličkou lidí... aby si získala vlastní samostatnost...jako když se dítě učí chodit, upadlo, maminka ho uklinila chováním a pak ho dala znovu na nohy se slovy zkus to znovu... žádné reakce typu "už to raději nikdy nezkoušej znovu"
• Bylo to mistrovské a zcela přirozené zvládnutí extrémní paniky s disociací a omdléváním - bez sedativ, bez povyku, bez dýchání do pytlíku, bez následné stigmatizace a jiných nesmyslů, které jsem viděla dít se v nemocnici

Oddělené prožívání

• Pocit opuštění fyzického těla
• Typické pro určité typy schizofrenie

Oddělené ruminace

• Ruminace - přehrávání zraňujících scénářů v hlavě
• Mozek se tak snaží donutit vás vymyslet lepší řešení krize, abyste v budoucnu nemuseli čelit stejné fyzické nebo emoční bolesti
• Nedá vám pokoj, dokud nevymyslíte emočně uspokojivé řešení = obranu = zeď
• Nebo dokud to nepřijmete a příště vám to bude jedno = smíření - přijetí
• V případě vytěstnění extrémně zraňujících situací se pak mohou ruminace na danou situaci nutkavě nekontrolovaně objevovat v podobě hlasů či obrazů, které vnímáme jako cizí
• Oddělení se od vlasntích ruminujících traumatizujících zvnitřnělých hlasů a strachů
• Nepříjemné vjemy můžeme vnímat jako uplně oddělené
• Prožívání cizích emocí - často nepříjemných, cizích strachů,
• Cizí hlasy, cizí nutkavé myšlenky, hodnocení, atd.
• Halucinace a cizí postavy...
• Tedy opět jako projevy schizofrenie
• Vlastní odolnost vůči podobným stavům je úzce spjata s kondicí mozku na potlačování podobných npeříjemných pocitů, potlačených vzpomínek aj.
• Takže nás nepřekvapí, že na to bude mít vliv genetika, strava, spánek a všechno možné další obdobně jako na projevy deprese aj.

Chronická disociace

• Blokované emoce - oddělené od našeho prožívání - disociované od našeho života
• často od puberty
• člověk působí jako vyrovnaný málo emoční, málo co ho rozhodí
• Více je to vidět na ženách, že jim chybí ona ženská něžnost a spontánnost
• Chovají se jako muži - mužatky
• Blokovaný prožitek bolesti umožní život a řešení jeho potřeb, ale zároveň blokuje i ostatní emoce
• Radost, pocit spojení s ostatními, lásku, schopnost cítit, že jsme milováni, vděčnost, smutek, lítost, něhu, zranitelnost, důvěru...
• Ocitáme se v situacích, kdy si i uvědomujeme, že bychom měli prožívat a dávat najevo nějaké emoce, ale žádné necítíme, tak je jen společensky předstíráme
• Je to obraz života s potlačeným traumatem kdesi kdysi v ranném děstsví
• čím bylo trauma horší, tím méně emocí máte a skutečně prožíváte - jsou oploštělé a nejsou ani autentické
• Ciltivější lidé z vás mohou mít pocit, že se přetvařujete nebo že se do něčeho nutíte - že nejste spontánní, nebo upřímní
• Má to i výhodu hnedtak vás nic nerozhází, ani když se o to páni predátoři snaží
• Například jdete na konferenci, odvykládáte co jste si nalajnovali a když vám tam někdo dá urážlivou otázkou s cílem vás vyprovokovat a shodit, s vámi to ani nehne a jenom to využijete k dalšímu krásnému povídání o tom, co potřebujete
• V tu chváli jste zaměřeni jenom na splnění cíle
• že vás někdo urazil, vám dojde až doma, ale už se svými emocemi neztrapníte před publikem...

Dobrá zpráva

• Pokud nemáte vrozeně poškozený mozek (poškození centra pro empatii ap.),
• Trauma lze zvědomit, oplakat, oželet a čím hlubší bolest a žal přes vás projde, tím hlubší a spontánnější získáte zpět všechny druhy vašich ostatních emocí zpět a kvalitnější prožívání života, včetně spontánnosti a smyslu pro humor a schopnosti cítit lásku druhých lidí a být šťastnější
• Blokáda již nebude potřeba, když strach z bolesti a bolest sama přejde