Emoce

Emoce a pocity

Co přichází dřív

V psychologii existuje mnoho směrů, které se dají rozdělit podle toho, zda jsou postaveny na tom, zda první jsou emoce a pocity a poté následují myšlenky, nebo zda nejprve jsou myšlenky a poté následují emoce.

Vzhledem k tomu, že člověk se běžně motá v chumlu obojího, je těžké rozlišit, který proud čeho je hlubší.

Nejrůznější myšlenkové vzorce mohou být hodně hluboké, tak hluboké, že už ani nejsou myšlenkové, ani verbalizovatelné, pouze pocitové.....tedy tak hluboko vryté do těla, že víc mluví tělem a tělesným pocitem než slovy....

Nesporně proto, že k nim člověk dospěl / byly mu vnuceny již v hodně útlém dětství, nejspíš ještě v době, kdy jeho mozek pro to, co se mu dělo, neměl ještě ani žádná slova.

Naše intelektuální šedá kůra mozková, která dozrávala mnohem později než naše emoční centra, je však velmi pohotová v tom, aby neustále v jednom kuse nacházela nějaké situace a pohledy v našem současném životě, kterými si dané pocity hned zdůvodní. (Dr. A. Janov, Primární terapie)

Rozpoznat toto, co nás neviditelně ovládá, co nám zkresluje naše vnímání, co nás nutí neustále prožívat podobné emoce - často nepříjemné, není v tom nepřetržitém interpretačním a časovém toku zevních událostí ani trochu snadné.

Každý z nás zná jistě někoho, o kom si už pomyslel, že "Kdo chce být nespokojený, vždycky nespokojený bude a vždy si k tomu najde nějakou záminku." a že snažit se to změnit, je nekonečný boj.

Interpretace vnitřního pocitu....myšlenka....další pocit...asociace myšlenek....rámec pro rozhodování....slova....činy....důsledky....potvrzení / upevnění v nějakém postoji či vzorci chování.....selekce lidí, situací, životního stylu ap. .....předávání dětem.....do dalších životů (rodinné kostalace)

Karma a opakování stejných chyb - stejných nevědomých vzorců chování. Buddhovo učení není nauka o bohu a zázracích, ale vysvětlení toho, jak funguje naše mysl. (Lama Ole Nydahl) Traumatizovaná lidská mysl však potřebuje zázraky, jako opium a to se dá snadno zneužít. Čím má dítě narušenější vztah, především k matce (s větší pravděpodobností v kulturách, které si neváží žen a jejich role), tím z něho vyroste emočně deprivovanější, následně méně soucitnější jedinec s větší potřebou po zázracích a mocném Bohu, v jehož jménu pak neváhá třeba i zabíjet. Nejedna církev či válečný kmen těchto znalostí hojně zneužívá.

Krize ve společnosti....... vyšší potřeba mužské síly a ochrany...... znevážení a potlačení práv žen .....práv dětí....z dětí pak vyrůstají citově deprivovaní lidé ochotni následovat bezcitné kodexy a oddané spojení s mocným Bohem, kterého milují víc než sebe..... jako kompenzaci vnitřní nepohody z bytí s tak nemilovanou osobu jako oni sami....a oddaní bojovníci jsou na světě....

Nejenom bojovníci, ale i oddaní pejsci a kočičky, kteří sice nemají dost vyvinutou šedou kůru mozkovou na to, aby si vymysleli mocného Boha a organizovali se do církví, ale o to oddaněji jsou schopni následovat své páníčky, kteří jim také imitují jejich matky, od kterých byly mnohdy odebráni již jako malí kojenečci...

Každá vychytralá církev bude zakazovat matkám potraty a bude je nutit mít děti, které nechtějí nebo mít nemohou. Každá církev bude vítat sirotky po mrtvých rodičích, protože v jejich oddanosti - závisloti je pak i její moc.

Kde kdo má dnes možnost zkusit meditaci a zkoušet se zbavit myšlenek či jen sledovat, kde se berou a jak se člověk cítí a jak to spolu souvisí či nikoliv.

Není obtížné se dočíst, že když se člověku podaří stopnout tok myšlenek, cítí se vlastně dobře, výborně.... ale mnoho lidí zjití i zo, že ani když myšlenky nemá, dobře se stejně necítí. Že na pozadí leží nepříjemný pocit.... "naladění" i bez myšlenek. (Dr. Janov)

Pro kolik lidí je snaha meditovat jako snažit se umřít nebo aspoň unudit se k smrti... Není lepšího testu na schopnost sebelásky a sebepřijetí než toto. Tento typ samostatnosti se dá měřit na sekundy. (Osho)

Sebeláska a závislost

Bez sebelásky není skutečné lásky k ostatním. Proto Vám ji každá církev a každý manipulátor ve Vašem okolí bude rozmlouvat a vaše vnitřní spokojenost a klid mu bude trnem v očích.

V tu chvíli je totiž člověk soběstačný a nezávislý. V tu chvíli může být člověk šťastný tak, jak je, sám se sebou.

Neláska sám k sobě a vnitřní pocit nepohody, který se ozve při každém neúspěchu, každé nejistotě, chybě, selhání, stresu, když se člověk cítí sám, když zkouší meditovat aj. stojí v základě všech závislostí - závislostí na čemkoliv, co tento pocit dokáže anulovat nebo zastřít.

Je uplně jedno, zda je to pocit zamilovanosti, sex, milá společnost nebo alkohol, heroin, nikotin, čokoláda, jídlo, antidepresiva, sport, workoholismus či cokoliv jiného nutkavého bez čeho je člověku vnitřně nepohodlně. Všechno jsou to závislosti, které člověka odvádí od prožitku nezpracovaných ranných traumat (nejčastěji různé deficity lásky od rodičů z dob nejrannějšího dětství)... Únik před zničujícím prožitkem. Únik před konfrontací a osvobozením se.

Únik před chvilkou střízlivého klidu....před meditací....před nepříjemnou samotou sám se sebou a svým mizerným vnitřním pocitem.

Nepřijetí sám sebe

Pocity viny, být někým horším, pocit selhání a méněcennosti...

Neumět přijmout sám sebe takto s tímto = neumět přijmout s tímto ani jiné lidi.

Aneb proč matky křičí na děti, když chudinky něco zkazí, byť jenom omylem nebo z neznalosti.

Proč jsou některé slečny tak úzkostlivě dokonale upravené, jak se bojí udělat cokoliv špatně, když udělají chybu, hned si nadávají, neustále se bojí co si o nich kdo pomyslí a kdo je za co odsoudí.

Proč časem někteří lidé zlobí na své milence za to, že dost nemilují a proč si opakovaně nacházejí podobné partnery, se kterými zažívají podobné drama.

Cesta k sobě, k sebelásce, k prožívání, k ostatním

Zbavit se pocitu viny a méněcennosti. Chybu brát jako příležitost ke zlepšení se, nikoliv k odsuzování a zavržení.

Přes konfrontaci s vlastním traumatem a jeho prožitím.....tedy v podstatě jedině přes hluboký pláč.

Přes nalezení soucitu sám se sebou. Pak je možný i soucit i s ostatními. Tedy vlastně skutečná láska a ne jenom závislost a očekávání.

Pláč je známka procesu přijímání, smiřování se s kde čím i na tělesné úrovni.

Pláč je jediná cesta k uzdravení se z mnoha nepříjemných pocitů, k nalezení soucitu sám se sebou, k obnovení svého prožívání jemnějších emocí, které byly blokovány strachem z prožitku bolesti.

Pokud pláč nezneužíváme k citovému vydírání druhých, ale k překonání nepříjemných emocí a k smíření se s nepříjemnými fakty, jde o duševní očistu a růst k nezávislosti.

Proč se pláče bojíme ? Kdo nám brání v pláči ? Proč je ostatním tak moc nepříjemný? Rezonuje s něčím, čeho se sami bojí.

Raději se uchýlí k utišování, či posměchu nebo dokonce k pohrdání.

Která instituce nám hned nabídne útěchu na cokoliv a novou naději a doufání v naše nesplněná přání...

Pocit štěstí

Musí se nám něco povést nebo nečeho dostat, abychom se chvíli cítili šťastní....a nebo to někdo umí i jen tak sám od sebe, i když se vůbec nic neděje a on je jenom sám se sebou jenom tak ve chvíli, kdy se něco nedaří... To umí jen někdo, kdo má sám sebe skutečně rád. Tak jak je i s chybama a neúspěchy, které se každému občas dějí.

V pocitu štěstí nám nebrání to, že něco nebo někoho nemáme, ale pocity viny a méněcennosti, které máme.

Mnohé instituce potřebují nešťastné, závislé hříšníky už jen tím, že mají údajně nečisté a sexuální tělo, kterým pak nabízí vykoupení z hříchu. Hřích je žít v omylu.

Svoboda a její hranice

Nebýt zodpovědný za myšlenky a pocity druhých, pouze za ty vlastní.

V některých kulturách lze ženu odsoudit i za to, co si o ní myslí druzí lidé, když se chová nějakým způsobem. Za to, že budí "pohoršení".

Ohleduplnost

Když druhému člověku přesto záleží na pocitech jiného člověka a nechce mu působit zbytečné utrpení svým jednáním.

Tedy soucitu, respekt a v případě konfliktu i umění sebereflexe a omluvy.