Mluvení a mlčení

Nemluv, nebo mi už z toho praskne hlava

• Jedete s kamarádem, na kterého jste se moc těšili autem 3 nebo 4 hodiny, máte takovou ohromnou radost, že jste konečně spolu
• On toho moc nenamluví, tak mluvíte vy a snažíte se mu říkat co nejzajímavější věci, co jste zsjitili a máte radost, že to s ním můžete sdílet
• Po části cesty vám však řekne, že teď budete ticho a že si pustí hudbu nebo mu z toho praskne hlava
• Chtěli jste, aby se s vámi cítil dobře a snažili ste se, jak ste uměli a teď ste zjistili, že se dobře necítil a chce, abyste mlčeli
• Protože ste chtěli, aby mu s vámi bylo dobře, tak opravdu mlčíte jako zařezaní
• Z něčeho, na co jste se těšili, se vám stane zklamání a každá další minuta v tom autě je jak za trest
• Nakonec tam sedíte celé 2 hodiny a pořád nesmíte mluvit, protože jeho to ruší a on raději než vás poslouchá nějakou pitomou hudbu, kterou si může pustit, kdykoliv jindy, kdy chce.
• Ta pitomá hudba je pro něj zajímavější a milejší než cokoliv, co jste mu ještě chtěli říct nebo se ho zeptat.
• 2 hodiny sedíte vedle člověka, na kterého ste se tak moc těšili a nesmíte na něj mluvit, protože mu to vadí
• Sedíte tam a nudíte se, protože mobil je vybitý a kniha v zadu v kufru a nezbývá než koukat před sebe nebo spát, protože váš oblíbený kamarád má radši nějakou pitomou hudbu z CD-čka než aby si s Vámi povídal. Vadí mu vaše povídání. Nezajímá ho, co mu chcete říct. Chce mít od Vás klid. Ještě něco řeknete a budete ho štvát tolik, že už Vás pak třeba nebude chtít vidět vůbec...
• Takže tam tiše sedíte a protože nemůžete dělat vůbec nic jiného než tam tiše sedět, běhají vám všechny tyhle myšlenky hlavou sem a tam a nedají se nikam zahnat

Bolestné úvahy

• Bolest je hlubší a hlubší, slzy se nedají zastavit, aspon člověk odkloní hlavu na druhou strany, aby nebyly vidět a dělá, že spí. Tričko už studí, jak je mokré.
• Mám mu říct, že mi je to moc líto ? Nebo chci respektovat jeho přání, aby se on cítil dobře ?
• Je emočně adekvátní reakce, aby přání ticha tak strašně bolelo, až by se z toho někdo rozbrečel ? Co se to se mnou sakra děje ?
• Kéž bych s ním o tom mohla mluvit.
• Už takhle mu ale vadím a až zjistí, že kvůli jeho přání ticha brečím, budu mu s velkou pravděpodobností vadit ještě víc
• Zjevně není až takový kamarád, možná by tedy raději vůbec neměl vědět, jak snadno mi může způsobit bolest.
• Tuhle radost mu neudělám.
• Musím vše přehodnotit a už se na tohohle člověka nikdy tolik netěšit a nevázat.
• Vždyť jsem mu uplně ukradená a vadí mu mě slyšet...
• Další ticho
• Kdyby to byl kamarád, mohl by mu člověk říct, jak se cítí. Jistě by nechtěl, aby mi vedle něho bylo tak moc zle...jistě by se o tom dalo mluvit.
• Jenže on chce mít ticho. Ne ticho, hlava ho určitě nebolí, to by si nepustil nějakou blbou hudbu. Už teď ho seru.
• Jak by se mnou asi mluvil, kdyby to bylo ještě ke všemu zatížené nějakými emocemi a viděl by, že kvůli tomu pláču.
• Ještě by si myslel, že ho chci psychicky vydírat nebo znásilnit a sebrat mu to jeho svaté nemluvení s hudbou.
• Nebo by si myslel, že sem psychicky pošahaná.
• Když ho nezajímá, co mu chci říct, sám nic neříká, nechce se mnou své myšlenky sdílet, o ničem si povídat, tak proč by ho mělo zajímat, jak se cítím.
• Já ho mám ráda, poslouchala bych ho celou cestu, kdyby o něčem mluvil. On mě zjevně tolik ne. Není to jeho problém, ale můj. On má, co si přál - hudbu.
• Musím se vzpamatovat a přestat na něj myslet jako na osobu blízkou.
• Žádná osoba blízká to nebyla, není a nebude. Další nesnesitelná bolest se dere do hloubi duše. Žádná blízká osoba není, nebyla a nebude...

Sebelítost a rozjíždění se vzpomínek po emoční ose do minulosti

• Je to trest za to, že sem mluvila tolik? Za trest mě ted nechce do konce cesty ani slyšet.
• Je to moje vina ? Je komunikace se mnou tak moc unavující ? Nedá se to poslouchat? Všechno to mohlo být tak krásné a já sem to zkazila ?
• Kdykoliv má někdo krásné hřejivé oči a já zatoužím se s ním sblížit a sdílet, začne se všechno kazit a je jen otázka, kdy se tam objeví:
• Vadíš mi, sereš mě, neotravuj, píšeš toho moc, nemluv, drž už konečně chvíli hubu....
• Ze všeho vyplyne, že všechny a všechno ostatní má ta milá osoba raději než mě a všechno možné i nemožní je pro něho důležitější, než moje přítomnost...
• Nemluv, nechoď za mnou, nedolejzej, teď najednou mám moc práce a vlastní život... ani k tomu nejsou potřeba slova....
• Pokaždý je to všechno uplně stejný
• Do mysli se mi vtírá pocit, že když začnu mluvit a poruším to ticho, všechno už bude jenom horší...
• Potřebovala bych nějaké ujištění, že to není pravda, že se mi to jenom zdá nebo že za chvíli tu hudbu vypne a něco bude říkat...
• Proč bych měla chtít dál s kýmkoliv cokoliv sdílet, když mi jasně řekl, že už mě má dost a že mám mlčet - nechce se se mnou bavit, a zcela evidentně se na to ani netěšil a s kde kým se bavil s větší radostí, byla bych slepá, kdybych to neviděla...
• Chudák, musel snášet, že mu něco povídám a že si s ním tak moc chci povídat, a že mám takovou radost, že sem s ním, až si musel zapnout hudbu, aby mu nepraskla hlava
• Nikdo jiný a nic jihého tu není než on a ta jeho hudba, která stojí za prd, ale jemu je milejší než komunikace se mnou
• Z cesty na kterou sem se tolik těšila, že budu konečně s ním, se mi stalo mučení a z auta vězení, odkud se nedá utect, pokud nechci jet domu stopem a není ani na místě se rozbrečet a nechat všechnu tu bolest volně vyjít ven...
• Hrudí mi prostupuje nesnesitelná bolest, zatínají se mi zuby i krk a hned sem ve stavu, kdy už žádné další komunikace stejně nejsem už ani schopná
• Bolest, kterou znám už od nejrannějšího dětství a poznamenává všechny mé vztahy s lidmi kolem, příchod do jakékoliv skupiny jakýchkoliv lidí.
• Vždy se snažím poslouchat, co říkají ostatní lidé, všechny vyslechnu, pak když mluvím já, je to špatně ?
• Nebo jen neumím vycítit, kdy je toho už moc a kdy ne a tohle je přirozená lidská obrana ?
• Proč nemám tu drzost takhle někdy utnout někoho druhého já sama ?
• Sakra, tak proč taky nemluví ti druzí nebo nezmění téma, opravdu je jediné řeší nařídit mi mlčení ? Jsou ze mě tak moc znechucení, že už se mnou nechtějí vůbec komunikovat ani nic říkat oni sami, když sem ticho ? Vždy v tom cítím takový závan pohrdání a nezájmu, až z toho mrazí.
• Mám si takové příkazy nechat líbit ?
• Co kdybych ještě něco řekla, vnímali by to jako psychické znásilňování ?
• Vždyť oni znásilnili mne příkazem mlčet i když sem si já toužila povídat.
• Je to jak udělení trestu za neukázněnost, za to, že sem nepoznala nějaké neviditelné hranice v komunikaci?
• Děsně to bolí.
• ženy v islámských státech nesmí mluvit bez svolení muže - sem snad ve stejných sračkách...?
• Nikdy se mnou nechtěl chodit nikdo, do koho sem se zamilovala. Nikdy sem nebyla nikomu z těch lidí, co mě přitahovali, dost dobrá, dokonce ani na to, aby si se mnou povídali jako kamarádi. I do tohohle traumatu to rejplo. Vždyť už bylo tolikrát oplakáno a odpřijímáno.
• Opravdu je to se mnou tak zlý? Co dělám tam moc špatně ? Zas jen další narcis, co mi pošlape srdce ?
• Nebo je to součástí ADHD, že neznám míru a nepoznám, že lidi kolem nezajímá, co jim chci říct?
• čím víc se snažím někomu přiblížit, tím víc to přeženu
• Nebo mne zase jen pořád dokola přitahují lidé, kteří mi zase jen sehrají rodiče byť už ne v takové síle jako kdysi ?
• Je to důsledek a opakovaní emočního traumatu z dětství, kdy sem nesměla mluvit na rodiče nebo je to ještě jiné trauma ?
• Doteď nenávidím tu jejich zasranou zkurvenou televizi a konečně večer, když přišli domu a měli čas, tak stejně člověk kvůli tomu nesměl mluvit, jinak dostal hned vynadáno, že je tím ruší. Byť tam říkali sebedementnější věci, vždy to bylo důležitější a zajímavější než cokoliv, co sem potřebovala říct nebo se zeptat já. Nebyli pro mě. Cokoliv a kdokoliv bylo vždy důležitější než já.
• Je hodně neslušné, když někdo mluví delší dobu ? možná jo, tak proč ostatní taky neco nezačnou říkat ? Proč mi nechtějí také něco vyprávět ?
• Je to snad kvůli tomu, že nemám sexy tričko a moderní out-fit, ale sem jen jako obyčejná nehezká zanedbaná oplácaná paní v letech...?
• Nikoho, kdo by se líbil mne, nepřitahuju a nikoho takového nezajímám....sem sociálně nešikovná příšera a nikdy nic nepomohlo... všechny pokusy o vylepšení zevnějšku sem postupně vzdala....stejně to bylo všechno marný. Prostě sem taková jaká a než abych se dál před někým ponižovala a znovu se marně snažila se někomu zalíbit, to radši ať jde doprdele hned a já zůstatnu sama se sebou.
• Ve skupině se nakonec prosadí jeden dva alfa charismatičtí jedinci a ti určují, co se bude říkat a co ne a kdo smí promluvit a kdo ne... a všichni ostatní se tomu plus minus podřizují a když někdo jiný promluví déle, je sražen bez ohledu na to, co říká
• Hned mi naskakuje, kolikrát sem si musela vytrpět svoji pozici na okraji kde jaké skupiny jako outsider, kterého spíš ostatní jen trpěli, než cokoliv jiného
• Už nechci už patřit do žádné posrané skupiny a dělat jim němé křoví pro jejich prázdné řeči, poskoka co se jen všemu podřizuje a ptá se, jestli někde někomu nevadí to a ono a pořád být za něco posuzován, kritizován aj. ap...a ještě sklízet přezíravé ksichty svým směrem.
• Dominantní lidé nesnesou, když vedle nich někdo moc mluví - to smí jenom oni, protože řeč je nástroj k ovládání...
• Začít víc mluvit, znamená lézt jim do zelí
• Není možné, aby ze submisivní tiché nejisté osoby se v jejich blízkosti stala upovídaná, těžko ovladatelná osoba nebo dokonce někdo, kdo má vlastní potřeby, názory, pozorování či jim umí odmlouvat aj.
• Je potřeba včas umlčet, znejistit a zase ovládnout a opanovat svůj komunikační prostor
• Opravdu sem byla umlčená, roztříštěná, znejistěná, paralyzovaná bolestí
• Nedalo se to udělat jinak, opravdu sem musela být ticho uplně celou cestu ? To to se mnou bylo tak moc hrozný ?
• Ještě jsem nepotkala člověka, který by mi ubližoval svým vyprávěním natolik, abych ho musela utnout v řeči a nařídit mu ticho v mé blízkosti...
• Je moje povídání opravdu o tolik horší než povádání jiných lidí ? Jsem já o tolik horší člověk ? Měla sem něco udělat jinak ?
• Bylo mi to tak strašlivě líto... rozkládalo mě to za živa.
• Co se sakra dělo v hlavě toho mojeho kamaráda ? Je to vůbec můj kamarád ?
• Potkávám jen samé narcisy nebo fakt seru i obyčejné normální lidi, když se jim snažím něco vysvětlit nebo debatovat o nějakém tématu?
• Jsem drzá nebo neslušná, když toužím někomu něco vylíčit a neumím to shrnout do pár zkrácených úderných vět ?
• Opravdu sem tak moc hrozná ?
• Až mi někdo bude zase sympatický, opravdu se budu bát mluvit s lidmi, aby mě zase nezavrhnuli ?
• Čím dalším mu ještě vadím, když mu vadí moje mluvení ?
• Toužila sem ho obejmout aspon na rozloučenou, ale ani to nebylo možné
• I tomu se dokonale vyhnul, byť s přehnaně velkým úsměvem - čemu se vlastně vůbec usmíval...a proč tolik ?
• Asi by mu vadilo i moje obětí nebo podání ruky na pozdrav
• Byla sem tím jeho manevrem tak zaskočená, že už sem se ani nesnažila se o to pokusit
• Věděl vůbec, jak mizerně mi vedle něj celou tu dobu bylo ? Dělalo mu to snad dobře?
• Stejně jako když malé dítě touží po konfliktu s rodičem po nějakém fyzickém uklidnění, že je všechno je ok a vpořádku... když už nefungují slova, může fungovat aspoň dotek na usmíření, toužila sem po obětí
• žádné mluvení, žádný dotek, tumáš zavazadla a čau...a hup mimo můj dosah
• Probrečela sem si večer, uplynul den a uvnitř sedí pořád příšerná bolest, která mě blokuje v práci a v čemkoliv jiném
• Co se to sakra zase děje, to mi na tom nějakém člověku zase tolik záleželo ?
• Kolik iluzí sem v sobě měla? Kolik strachu a bolesti se skrývá za touto malou zdánlivě nevinnou situací, to je až neuvěřitelný.
• Zase sem si zjevně dovolila toužit a těšit se na zblížení s někým, kdo o to vůbec nestojí...
• Po kolikáté v životě si zase slibuju, že už se nechci na nikoho nikdy těšit natož toužit po tom, jak s ním někde budu nebo dokonce po něčím doteku nebo přijetí nebo pochopení ap.
• Akorát pak za někým dolejzám a zažívám pak znovu a znovu podobné sračky
• I komukoliv zatelefonovat, jestli by někam nešel či nešla, je pro mě značný diskomfort
• Předem si můžu spočítat, že víc než polovina takzvaných kamarádů či kamarádek, ve skutečnosti vůbec žádní kamarádi nejsou a nikdy nebyli
• Nejlepší kamarád sama pro sebe musím být já sama sobě, vše ostatní je jen šum nějakých lidí v davu kolem...

Jaké trauma z dětství ještě nemám oplakané, že mě tahle situace zase tak neadekvátně moc doběhla ?

• Kam všude může vést tahle emoční stopa ?
• Přijímám, že sem hnusná... přijímám, že jsem odporná, tlustá a bez vlasů...přijímám, že se mě štítí....přijímám že sem hloupá a blbá....přijímám, že lidem ubližuju....přijímám, že mě nikdo nemá rád.... přijímám, že sem drzá...přijímám, že sem sobecká....přijímám, že je mě moc....příjímám, že všem vadím.....přijímám, že se mnou nikdo nevydrží.....přijímám, že mě nikdo nevidí ani neslyší rád.....přijímám, že mám hnusný hlas....přijímám, že sem sama.....přijímám, že nikoho nezajímám.....přijímám, že nemám žádné kamarády....přijímám, že si mě nikdo neváží....přijímám, že mě ostatní nenávidí....prijímám, že tu nikdo není pro mě....přijímám, že mi rádi ubližují...a přesto všechno se mám ráda.
• Kdo se mnou chce být, nechť je a kdo ne, ať jde do hajzlu.....přijímám, že všichni mají právo jít pryč....přijímám, že mají právo mne opustit, přijímám, že mají právo mne nenávidět....přijímám, že mám právo mít se ráda i tak.....přijímám, že mám právo být šťastná....přijímám, že mám právo se bránit...
• Přijímám, že nevím, co je to za člověka
• Přijímám, že mě nemá rád.....přijímám, že není můj kamarád, přijímám, že tu není pro mě.......přijímám, že mě nenávidí....přijímám, že mi chce ublížit....přijímám, že si vybírám špatné lidi...přijímám, že nemám s kým mluvit.....přijímám, že je lepší mlčet.....
• Přijímám, že má právo opustit mě....přijímám, že už mě nechce...přijímám, že se na mě zlobí.....přijímám, že sem sama.....přijímám, že už mě nechce vidět....přijímám, že pro něj nemám žádnou hodnotu....přijímám že pro nikoho nemám žádnou hodnotu...přijímám, že mnou pohrdají...přijímám, že jim nestojím ani za pár slov...přijímám, že jsem pro ně jen hloupá věc....
• Který z těch výroků s mojí bolestí rezonuje nejsilněji a kde se schovává v mé paměti nějaká traumatizující situace - v dětství ve vztahu s někým blízkým, odkud by pramenila tak neuvěřitelně silná bolest uvnitř...

• Uběhl skoro celý den se snahou přijímat uplně všechno, co by s tím mohlo nějak emočně rezonovat, chvílema pro slzy nevidím
• Lecos sem si odbrečela a snad mi konečně začíná být zase o poznání líp
• Iluze o zblížené duši a úžasném přátelství jsou pryč a už mě to tolik netrápí
• Samozřejmě že nevím, co se mu honilo v hlavě a co se bude dál odehrávat, ale vím, co se odehrávalo v mojí hlavě a duši...
• A už to nechci znovu zažívat

Co dalšího by mi mohlo ještě ublížit

• Ve vztahu k téhle osobě či jiným podobným ?
• Sebemenší doufání, že pro někoho bude mít moje přítomnost někdy nějakou vyšší hodnotu než nějaké neurčité zvuky z nějakého CD-čka...
• Bolest i emoce byly vyslyšeny a přijaty se vší hloubkou
• žádná diskuze na toto téma s touto osobou není - všechno sem přijala. On věděl, co dělá a já taky.

Co z toho vyvodím pro budoucnost?

• žádná další citová vazba nebo jakákoliv aktivní snaha o komunikaci z mé strany s tímto člověkem, kromě organizačních věcí se už konat nebude
• žádné další podobné triky na mne již fungovat nebudou
• Budu se raději věnovat sobě
• Až mi budou děti chtít něco říct, nechám všeho a budu se jim věnovat, aby nemusely prožívat tenhle typ bolestí
• Bylo by smutné stejnou bolest předávat dál
• Obzvláště pokud budu mít pocit, že má někdo krásné přátelské oči, nesmím se už na to už nenechat nachytat.
• Pokaždý mi takový člověk způsobí dřív nebo později nějakou bolest
• čím větší iluze o přátelství vznikne, tím silnější bolest to je
• Nic nikomu neříkat, dokud se mě nebude sám cíleně ptát, prosit o odpověď nebo za to dokonce platit.
• Vše ostatní je házení perel do záchodu
• Mé poznatky jsou mé soukromé bohatství a nejsou k rozdávání jen tak.
• Stejně je všechno na internetu, tak at si to tam přečtou
• Můžu si místo toho číst další věci sama pro sebe a neztrácet čas snahou něco někomu vysvětlovat, abych se pak ještě stejně dozvěděla, že to nikoho nezajímá a jaká sem strašná
• Jestli ještě někdy s nějakou osobou někam pojedu, tak si zbalím velká antihluková sluchátka a knihu na čtení, aby byly na dosah ruky a pokud mi zase takhle nějak smázne, dám si v klidu na hlavu protihluková sluchátka, aby mě "nerušila hudba nebo oni" při mém svatém studiu nových poznatků.
• Oni budou ti, kdo ruší mne a já budu ten, kdo bude ve výsledku velmi okatě ignorovat je... Ne, já vás neignoruju, to jsou jenom ty super sluchátka, to aby mě z toho hluku při čtení nebolela hlava. Zajímá tě, co si čtu? Ale, tomu bys nerozuměl...
• To bude velmi zajímavé zrdcadlo, už nyní cítím jisté zadostiučinění. To bude moje výborná sebeobrana pro podobné situace.
• Netěšit se na jakýkoliv mezilidský kontakt je základ, jedině tak se dá ustát vše v klidu a ještě si to užít i když se někdo snaží mi to skrytě zkazit.
• Pokud půjdu s někým na čaj, budu se těšit na čaj a na to, že půjdu, nikoliv na to, koho tam potkám a jestli vůbec.
• Těšit se = touha = deprivace a chybění toho něčeho... takže kousek k aktivaci další dětské neuspokojené potřeby po čemkoliv
• Vnitřní klid a pohodu si člověk zachová, jen když se těší sám na sebe a na to, co on sám bude dělat nebo rozmýšlet.
• Těšit se na něco, co člověk sám nemůže plně ovlivnit a kontrolovat, je plýtvání energií a přímá cesta ke zklamání a bolesti.
• Na druhou stranu, jak jinak ji ze sebe jednou pro vždy dostat než na ni pořádně narazit...
• Takhle roste základ odolnosti
• Ostatní se buď mohou ke mne přidat, pokud chtějí, pozvat mě na jejich aktivitu a nebo jít do háje nebo do hajzlu, prostě kam budou chtít.
• Přijímám, že je to jejich cesta a nikdy nebyla a nebude společná s tou mojí.
• Je moje zodpovědnost, abych se o sebe a vlastní spokojenost ve své samotě postarala sama. Vždycky budu stejně jen sama. Nikdo nemá povinnost mne poslouchat nebo mít mne rád a já taky nemusím nikoho poslouchat nebo milovat.
• Ať udělám, co udělám, stejně budu ve svém těle a ve svých rozhodnutích, ve své hlavě jenom sama. Jak se budu cítit záleží jen a jen na mém vztahu sama k sobě a k jiným a vše si určuju jenom já.
• Přijmi, podrž, zpracuj a propusť.... ať je to bolest nebo jiná silná emoce, je potřeba ji přijmout a vyslyšet její poselství a zpracovat
• Potlačování nevede k úzdravě, ale k nemocím a chronifikaci duševní bolesti